Článek
Stéphanie Clotilde Louise Herminie Marie Charlotte de Belgique se narodila v roce 1864 v paláci Laeken na předměstí Bruselu, když vládl Belgii ještě její dědeček, král Leopold I. O rok později už ale nastoupil na trůn Štěpánčin otec, který přijal jméno Leopold II.
Se svou manželkou Marií Henriette von Österreich, mimochodem pravnučkou rakouské panovnice Marie Terezie, se dočkali celkem tří dcer a jednoho syna, který se ale dožil jen 10 let.
Její matku současníci popisovali jako mimořádně energickou a inteligentní ženu, vynikající jezdkyni a milovníci zvířat. O tom, jak moc bylo její manželství nešťastné, svědčí fakt, že se s králem Leopoldem II. domluvila po 19 letech manželství na oddělených domácnostech. Sama se odstěhovala do módních lázní Spa, kterým svým šarmem propůjčila společenský status „královských lázní“.
Štěpánka byla prostřední ze sester a upřímně, sudičky k ní nebyly nijak štědré co do krásy i do intelektu. Ačkoliv vyrůstala v protestantském prostředí, sama inklinovala spíš k matčině katolické víře, a tak nevědomky ovlivnila svůj další osud.
Štěpánka v pozdějším věku
Právě v době jejího dospívání se totiž ukázal jako nanejvýš aktuální státní úkol přimět arcivévodu Rudolfa - jediného syna rakouského císaře Františka Josefa I., aby už se konečně usadil. Věk na to měl - bylo mu třiadvacet let a měl dokonale „nastudovaný“ život. Kromě výcviku u armády se mu dostalo poměrně bohatého vzdělání. Ostatně, musel kvůli tomu často vstávat už ve 4 hodiny ráno. Jeho otec, který rovněž vstával brzy, proslul přesvědčením, že celý život musí zasvětit službě svému císařství. Podle jeho rozvrhu si mohli poddaní klidně řídit hodinky.
Ale Rudolf byl z jiného těsta - sice se poměrně rychle učil a od mládí vykonával reprezentační povinnosti, třeba když navštěvoval sirotčince a školy, kde zkoušel stejně staré děti, jako byl sám, ale být to jen na něm, zasvětil by svůj život dvěma láskám - ornitologii a ženám.
V prvním z oborů dosáhl poměrně velké proslulosti, když už ve dvanácti letech napsal pojednání o lovu na orly. Později mu německý zoolog Alfréd Brehm věnoval svůj Život zvířat a Rudolf byl až do své smrti čestným členem Císařské akademie věd a doctor honoris causa na budapešťské univerzitě.
Pokud jde o druhou „specializaci“ korunního prince, i tam dosáhl velké proslulosti - pravda, tu by si možná sám raději odpustil. Jeho záliba v drobných černovláskách byla veřejným tajemstvím, a právě to byl také důvod - kromě zplození dědice - proč bylo Rudolfa třeba oženit.
Bruselský i vídeňský dvůr domluvily návštěvu rakouského dědice u potenciální nastávající. Vzápětí po jeho příjezdu do Belgie ale musel rakouský vyslanec hrabě Chotek hasit mezinárodní skandál. S Rudolfem přicestovala i jeho „přítelkyně“, což se doneslo matce nevěsty. Naštěstí byly státnické zájmy výš než uražená ješitnost, a tak se mohla 10.května 1881 slavit v augustiniánském kostele ve Vídni svatba Štěpánky a Rudolfa.
Zpočátku to bylo pro oba něco nového - ženich byl v situaci moudřejšího zasvěcovatele, Štěpánka v roli učenlivé žačky. Navíc se přesunuli z úzkoprsé Vídně do Prahy, kde se mimo jiné měli zúčastnit otevření Národního divadla. Nakonec dorazil na slavnostní přestavení Smetanovy Libuše 11. června 1881 pouze Rudolf, Štěpánku prý trápila migréna. Mimochodem, princeznino jméno se stalo populárním v Čechách, kde ho dostala řada novorozených děvčátek, a na dalších 100 let tu poměrně zdomácnělo.
Štěpánka se svou jedinou dcerou Alžbětou krátce po Rudolfově sebevraždě (1892)
Jménem budoucí císařovny byly také pojmenovány některé rakousko-uherské porodnice či sirotčince, jichž se stala patronkou. Nakonec se - po dvou letech manželství - dočkala i ona a na jaře v roce 1883 přivedla na svět dceru Alžbětu, známou také jako Erszi. Mimochodem, pokud by se narodil syn, měl - vzhledem k posílení vztahů s Čechami - nést jméno Václav.
Největší radost měl asi dědeček František Josef I., kterému snad jedinému nevadilo, že přišla na svět holčička. Jejím jménem věnoval 50 000 zlatých na založení dětského chudobince, a navíc přikázal propustit předčasně z vězení 202 zlodějíčků a dalších kajícníků, kteří litovali svých nepříliš závažných přečinů proti zákonu.
Babička Alžběta Sissi Bavorská se moc radovánek kolem narození a křtin neúčastnila. Pořád v ní byla hluboká křivda za to, že se po zásahu své tchyně nesměla moc participovat na výchově vlastních dětí. Ona sama se vyhnula tomu, aby Štěpánce do péče o malou princeznu jakkoliv zasahovala.
Štěpánka v habsburském domě povýšila, de facto zastupovala věčně cestující Sissi, ale její postavení bylo vykoupeno mj. odcizením mezi manželi. Rudolf opět „lovil“ v jiných revírech, což mělo za následek nákazu kapavkou. V 19. století, kdy nebyla známá žádná 100% léčba, to znamenalo vlastně rozsudek pomalé smrti. To ovšem korunnímu princi nezabránilo ve stycích s dalšími dámami a ani s vlastní manželkou. Štěpánčina diagnóza znamenala definitivní konec manželství. Rudolf se dokonce svěřil přátelům, že by se rád rozvedl, což neudělal jen s ohledem na svého otce.
Přesto se rozhodl jednat radikálně - se svou poslední milenkou Mary Vetserovou spáchal rozšířenou sebevraždu. Byla to rána nejen pro jeho císařské rodiče, ale také pro Štěpánku. Rázem se z ní stala „persona non grata“ a pro dvůr byla v podstatě neviditelnou. Svou situaci řešila - paradoxně stejně jako neoblíbená tchyně - dlouhými cestami. Věděla, že o teprve šestiletou Alžbětku bude dobře postaráno - dědeček císař se v ní doslova viděl a zahrnoval ji živými dárky, včetně společného krmení medvědů chlebem v zoo u zámku Schönbrunn, či pořízením živé krávy, která se pásla v nedaleké bažantnici. Stala se nejsvětlejším bodem jeho let, kdy po synovi přišel při atentátu i o manželku.
Štěpánka zatím procestovala Egypt a Palestinu, Maltu, Sicílii, zajela do Petrohradu, a dokonce až do Skandinávie a až k severnímu polárnímu kruhu. Často také navštěvovala rodnou Belgii. Zjistila, že má talent na jazyky a postupně si doplňovala také chybějící vzdělání.
S druhým manželem spojovala Štěpánku láska ke zvířatům
Dospěla v sebevědomou a na svou dobu i mimořádně emancipovanou ženu, která se ubránila snahám dvora provdat ji za dalšího následníka, Františka Ferdinanda d´Este a po 11 letech vdovství se rozhodla pro další životní etapu.
Vydala se na ní symbolicky v roce 1900 na zámku Miramare u Terstu spolu s uherským diplomatem Elemérem Lónyayem, se kterým pak většinu času trávila jako paní novogotického zámku Rusovce (dříve Oroszvár). Založila tu proslulé zahradnictví a také nechala vybudovat rozlehlý anglický park. Díky manželům bylo do zámku zavedeno ústřední topení a vybudovány moderní koupelny. Stálou připomínkou na ně je i vodárenská věž v podobě minaretu.
Rodinnou idylu přerušila první světová válka, kdy se manželé rozhodli část zámku přeměnit na lazaret pro doléčení rakouských vojáků. Existují dokonce fotografie Štěpánky v uniformě dobrovolné sestry Červeného kříže. Druhá světová válka byla ještě krutější - na manžele po sedmdesátce čekal hořký osud, kdy se museli dívat, jak jim německé jednotky v roce 1944 vydrancovaly celé sídlo. Raději pak sami zámek předali nedalekému benediktýnskému opatství.
Štěpánka se sice dožila ještě míru, ale zemřela v srpnu 1945. Její manžel ji přežil ani ne o rok.
Zámek Rusovce
Pro další informace:
J. Čechura a kol. Děti a levobočci českých králů, Ottovo nakladatelství, 2007
