Článek
Mám osobní zkušenost, že zvídavé „náplavy“ toho po letech ví víc, než rodáci, kteří léta chodí stejnými ulicemi, ale nepátrají po minulosti domů, ulic nebo celých čtvrtí. Prostě jim stačí, že tu jsou a běda, když se začne něco měnit!
Paní Milena se narodila v Hranicích na Moravě, kde se poznali její rodiče - oba učitelé, ale nejstarší vzpomínky měla ze slovenských Košic, kam se oba přesunuli za prací. V březnu 1939 se rozhodli v rámci bezpečí vrátit na Moravu a nové útočiště našli v brněnské Mášově ulici, kde vyrůstala Milena a narodila se i její mladší sestra Eva, budoucí architektka.
Právě s touhle ulicí kousek od Moravského náměstí a Lužánek měla budoucí historička spojená školní i studentská léta. Navíc právě odtud s ní chodil tatínek jako se sedmiletou na podvečerní procházky až do Králova Pole, aby trochu vyhládla a pořádně večeřela. Dospělý muž a malá holčička hledali společné téma, a tím se stalo vyprávění o českých dějinách. Tatínek - coby výborný vyprávěč - je dovedl podat tak, aby se dívenka nejen nenudila, ale doslova se do nich zamilovala.
Když se po dramatickém přechodu fronty Brnem tráveném ve sklepní prádelně přetvořené na improvizovaný bunkr a po zážitku z 10 dnů hořícího nedalekého Německého domu vracela rodina k normálnímu životu, stala se ze žákyně studentka gymnázia, která milovala divadlo a snila o kariéře herečky. Tu jí tatínek taktně rozmluvil a nasměroval ji právě k historii a archivnictví.
Ještě jako studentka vysoké školy, která jezdila na prázdninové archivní praxe do moravských zámků, se Milena stala sekretářkou Cecilie Hálové, ředitelky městského muzea. Zažila tak ještě „starou“ adresu muzea na Šiligrově náměstí, odkud se na přelomu 50. a 60. let - po uvolnění hradu armádou - stěhovaly všechny sbírky na Špilberk.
Špilberk patří Muzeu města Brna od roku 1959
Zaměstnanci muzea tu zažili nejeden horor - od hromosvodů v katastrofálním stavu, přes zamrzlé vodovodní i kanalizační potrubí, bloudění po rozsáhlém komplexu a vypínání proudu, když byli s návštěvníky v kasematech, až po příjezd sovětské armády 21. srpna 1968.
I když na ně mířily samopaly, odmítli zaměstnanci muzea vydat klíče od depozitářů, kde chtěli sovětští vojáci hledat vysílačku a zbraně pro kontrarevoluci. Nakonec se do prostor k uloženým sbírkám dostali násilím, ale jak ukázala pozdější inventura, moc se toho nepoškodilo, ani neztratilo.
Díky každodennímu výstupu na špilberský kopec si paní Flodrová dlouho udržela dobrou fyzičku, což se jí i kolegům hodilo v zimě, kdy se celý vrch během hodiny dokázal změnit v klouzačku. Tehdy byli nuceni odcházet z práce systémem skluzu strom od stromu. Jaro a podzim patřil pro změnu "hanbářůmů číhajícím na ženy v křovích. Ty se pak před nimi zachraňovaly úprkem do kopce, kam jim dotyční nestačili.
Nejen to líčila Milena Flodrová ve svých pětidílných rozhlasových pamětech, kde skromně zamlčela, že má za sebou během víc než půl století tisíce článků, přednášek, ale i celou řadu knih mapujících mj. víc než 700 pomníků po celém Brně.
Z veřejného života se paní Flodrová stáhla před šesti lety, po svých 85. narozeninách, kdy jí přestávalo sloužit zdraví. Přesto ještě - za pomoci svého vnuka a počítače zvaného „matýsek“ alespoň korekturovala nové záznamy v asi nejrozsáhlejší městské encyklopedii u nás a možná i v Evropě, u jejíhož vzniku a vývoje sama roky aktivně působila.
Internetová Encyklopedie dějin Brna, kterou se svými kolegy zdarma stavěla víc než 30 let, je unikátní třeba tím, že mapuje všechny průběžné názvy ulic, nechybí v ní propojení na známé obyvatele města, ale třeba se věnuje i dobovým řemeslům a kde byla vykonávána.
Pro každého, kdo se byť jen okrajově zajímá o historii moravské metropole, je to nekonečná studnice informací. A za ní - i za všechno ostatní, co jste dělala - Vám, paní Flodrová, patří obrovské poděkování.
Pro další informace:
