Článek
Když nedávno zemřel herec Jan Potměšil, nevzpomínalo se na něj jako na člověka, který většinu svého života strávil na vozíčku, ale právem jako na Pana Herce. Přitom nějakých 40 let dozadu by jeho handicap po automobilové nehodě vystavěl mezi ním a společností „normálních“ neproniknutelnou zeď.
Nejspíš by zbytek svých dnů strávil na nějakém zámku předělaném pro paraplegiky a nikdy by netěšil diváky svým uměním. Svým způsobem prorazil pověstný skleněný strop a naučil nás vnímat, že i život s handicapem se dá prožít naplno, pokud k tomu společnost vytvoří podmínky.
Nad nevidomými, hluchoněmými či právě paraplegiky v ulicích, dopravních prostředcích nebo v práci či na koncertě se už dnes málokdo pozastaví. Respektujeme zvlášť pro ně vyhrazená místa, pomáháme jim do schodů nebo jim alespoň uhneme z cesty, aby se i oni dostali snadněji tam, kam potřebují. Stačila jediná generace, aby se k nim města stala přátelštější, bezbariérovější a vstřícná.
Proč tak dlouhý úvod? Přivedl mne k němu britsko-belgický televizní seriál Patience, který Česká televize má aktuálně ve svém ivysílání. Anonce „Zkušená vyšetřovatelka a autistická archivářka policejních spisů. Nepravděpodobná dvojice společně řeší ty nejzapeklitější vraždy v Yorku“ sice nevyzní v záplavě tuzemských i zahraničních kriminálek moc lákavě, ovšem zdání klame.
Pustila jsem si na zkoušku jeden díl, a pak byla překvapená, že mám za sebou celou první šestidílnou řadu. Není to ani tak atraktivitou historického města velikosti Plzně nebo napínavostí jednotlivých zločinů. Co mne skutečně „dostalo“, tím je herecký výkon mladé britské herečky Elly Maisy Purvis v roli šedé myšky Patience, jejíž život se řídí podle přesně daných pravidel a každé vybočení u ní vyvolává nekontrolovatelnou psychickou reakci, která by mohla vést až ke zhroucení.
Dcera bývalého detektiva Patience se nezdá, ale při vyšetřování si všímá takových detailů, které běžnému člověku zkrátka unikají, protože se na celou věc dívá jediným podle něj správným směrem. Luštitelka hádanek ovšem dovede celou věc pootočit do nečekaného úhlu a navíc její pedantství, kdy sbírá jednotlivé střípky, aby z nich udělala pro kolegy působivou mozaiku, je pozitivní stranou jejího prokletí.
Patience je totiž autistkou, naštěstí o své diagnóze ví a dovede s ní pracovat. Ostatně má v tom podporu celé skupiny dalších autistů, kteří se také nehodlají jen schovat do své ulity, ale bojují se světem, který jejich „jinakosti“ nerozumí nebo se o to ani nechce pokoušet.
Čím je celý seriál unikátní? Stojí a padá právě na Elle Maisy Purvis. Třiadvacetiletá rodačka z Londýna, které byl v 17 letech skutečně diagnostikován autismus, se dokáže dokonale vcítit do odmítané dívky, která dovede číst v „rukopisu zločinu“, ale lidské emoce jsou pro ní naprosto neznámou říší.
Jen díky otevřenosti inspektorky Metcalfové se dostává do jejího týmu a pomůže vyřešit sérii zdánlivě nesmyslných sebevražd úspěšných psychiatrů, u jejichž těl se pokaždé najde část vykouřeného luxusního doutníku. Jakou to má spojitost s bohem pomsty a pokojskou v hotelu, to jsou ingredience, které koření příběh, jaký by ještě před pár lety nejspíš neměl šanci vzniknout.
Díky otevřenosti belgického daňového systému, který podpořil natočení seriálu Patience a především díky původní belgické variantě seriálu Astrid et Raphaëlle se přístupnou formou otevírá i u nás dost palčivá otázka zařazení lidí s poruchou autistického spektra do běžného života a pochopení jejich fungování většinovou společností bez předsudků.
Není to poprvé, co se problematika autismu objevuje v populární kultuře. Jedním z prvních, kdo se jejich život pokusil přiblížit, byl spisovatel John Steinbeck ve své, dnes už klasické knize O myších a lidech, kde obr Lennie s duší dítěte a láskou ke všemu hebkému nechtěně způsobí katastrofu.
Dalším pokusem o sondu do duše autistického hrdiny byl do nebe vynášený film Rain Man s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. Jeho výkon v roli staršího bratra žijícího ve světě ohraničeném zdmi kolem pečovatelského domu, ze kterého ho vytrhne jeho mladší sebestředný sourozenec Charlie (Tom Cruise), aby se s ním vydal na roadmovie za dědictvím, sice přinesl Hoffmanovi Oscara, ale jeho vyznění - že autistovi bude líp mimo náš svět - nebyl zrovna inkluzivní. A upřímně, byť se Dustin Hoffman snažil jak chtěl, prožitek vlastní zkušenosti s autismem v tom nebyl.
Naopak v Patience, kde nejen hlavní hrdinka, ale i představitelé podpůrné skupiny mají diagnózu poruchy autistického spektra, dostáváme šanci mnohem hlouběji nahlédnout do složitého světa těch, kteří jsou „jiní“, ale přesto hledají své místo a chtějí být užiteční. A právě proto bych se přimlouvala, abyste dali seriálu šanci místo 128 reprízy Rozpaků kuchaře Svatopluka nebo jiné xx reprízy, kterou Česká televize také svým divákům nabízí.
Mimochodem, právě Patience je perfektním důkazem veřejnoprávní služby České televize i tím, proč má smysl každý měsíc jí věnovat ze svého pár korun na poplatku.
Pro další informace:
