Článek
Když před zhruba 200 lety vznikala první muzea, bylo to z bohulibých pohnutek - ukázat lidem v časech, kdy i tištěné noviny byly zatím zvláštností a libůstkou bohatších a o rozhlasu, televizi či internetu se neuvažovalo ani v dobrodružných románech - něco z minulosti a něco z nově objevených světů.
Pohříchu si asi většina dříve narozených pod pojmem muzeum představí zaprášené vitríny a sem tam nějakého vycpaného savce či ptáka. Ostatně, ruku na srdce, kdo z vás chodí dobrovolně do muzea?
Jenže současná muzea - včetně nových expozic Národního muzea - už zdaleka nepředstavují jen pouť nekonečnými sály, čtení sáhodlouhých popisek, kde se návštěvník v půlce ztratí, nebo zírání na dávné sbírky motýlů a nerostů, o kostrách ani nemluvě.
Moderní výstavy a expozice jsou plné barev, interaktivních panelů, kvízů pro děti a hlavně - informací, které by si každý měl sem tam osvěžit.
Ukázala to už před časem výstava Sluneční králové a určitě to bude i celá řada dalších. Jedno je ale jisté - pokud člověk přijde do muzea, kultivuje svojí duši. A často narazí na události a souvislosti, které mu buď ze školy neutkvěly, nebo se za jeho časů ani nevyučovaly.
Jsem přesvědčená, že člověk, který se zajímá o své okolí, historii a má určitý vhled do dění kolem sebe, se nenechá jen tak opít rohlíkem. Možná, že i ti, kteří se minulou sobotu chtěli dostat do Národního muzea, by třeba tváří v tvář celé té pestré paletě informací zapomněli, že se chtěli chovat nekulturně a třeba by se jim zalíbilo pro příště sbírat poznání jinde než na facebooku.
„Inter arma silent musae“ sice Cicero prohlašoval o umění jako takovém, ale tady by to třeba šlo obrátit a parafrázovat, že „mluví-li muzeum, spory utichají.“ Kéž by tomu taky bylo…
