Článek
Jsou hudebníci a skladatelé, které historie nikdy nezapomene. Ostatně, řekne-li se Paganini, snad každému naskočí bravurní ovládání houslí. A pak jsou takoví, kteří sice udělali skvělý zápis do dějin hudby, ale trvalo řadu let, než se jejich postava opět vynořila ze zapomnění. Mezi ně patří i první profesionální členka orchestru, skladatelka a virtuózka na violu Rebecca Clarke (1886 - 1979).
V Rebecce se sešla německá preciznost z matčiny strany s vysokým citem pro tóny z otcovy americké strany rodiny. Když se narodila v anglickém Harrow, byl to čas vrcholící viktoriánské společnosti, kde muž měl ve všem navrch. Proto také první lekce hry na housle měl její o 15 měsíců mladší bratr Hans a až na Rebeccinu žádost, že by i ona chtěla hrát, dostala vlastní hodiny.
Svou povahou byla zpočátku spíš introvertka a její nejistota se projevovala okusováním nehtů, což otec řešil v duchu dobové morálky po svém - jak napsala později ve svých pamětech, bil ji ocelovým pravítkem přes prsty.
Nesporný talent otevřel mladé houslistce už v roce 1903, kdy jí bylo pouhých 17 let, bránu do Královské hudební akademie (Royal College of Music). Ale po dvou letech stačil polibek a vyznání učitele Percy Hildera Milese mladé studentce, že by ji rád pojal za manželku, aby ji otec ze školy okamžitě stáhl.
Royal College of Music v Londýně
Rebecca odjela poprvé do Ameriky, přesto pouto mezi žačkou a profesorem nebylo úplně přetrženo. Když Miles, který se už nikdy neoženil, v roce 1922 umíral, odkázal jí své vzácné stradivárky vyrobené v roce 1720.
V roce 1907 se na Královskou akademii vrátila, aby dokončila studia u Lionela Tertise. Tehdy také vyměnila housle za violu a začala se víc zajímat o kompozici. S dalšími spolužáky složili v roce 1910 skladbu „Tears“ inspirovanou čínskou poezií a se spolužačkou Beryl Reeve, svou pozdější švagrovou, pro změnu založily pěvecký sbor objevující renesanční Palestrinovy chorály.
V té době se ale dostala do střetu s otcem, kterému vyčítala jeho mimomanželské avantýry. Ten zareagoval po svém, zastavil financování Rebecciných studií a vyhnal ji z domova. Proto musela v roce 1910 už podruhé Královskou akademii opustit a začít se živit hrou na violu.
Rebecca Clarke se svou violou v roce 1919
Naštěstí si jejího nesporného talentu povšiml Sir Henry Joseph Wood a přijal ji, spolu s houslistkou Jessie Grimson, do svého Queen's Hall Orchestra. V roce 1912 to byl vpravdě revoluční čin - šlo o první dvě profesionální hráčky ve výlučně mužských orchestrech. U žen se do té doby předpokládalo, že hudba je spíš jejich koníčkem, než plnohodnotným zaměstnáním, za které by měly být honorovány.
O čtyři roky později se Rebecca vydala opět do Spojených států, kde už tou dobou žili oba její bratři, a uspořádala koncertní turné, které se setkalo s kladným přijetím. Později spojila své síly s violoncellistkou May Mukle, s níž vystupovala mezi lety 1918 - 1919 na Havaji.
Úspěch na pódiu ale Rebecce nestačil. Chtěla se prosadit i jako skladatelka, což se jí postupně začalo dařil. Se svými skladbami pro violu a klavír vyhrála několik soutěží a získala i finanční podporu, přesto se postupně stále víc vracela k samotné hře.
Když se ve 20. letech vrátila do Anglie, patřila k vyhledávaným interpretům na koncertních pódiích a své umění posílala do světa i prostřednictvím novinky - rozhlasového vysílání BBC.
V té době také byla zamilovaná do o 8 let mladšího a navíc ženatého barytonisty Johna Gosse, pro kterého složila několik písní, mj. „June Twilight“ či „The Seal Man“. Jejich vztah se ale na začátku 40. let rozpadl.
To a druhá světová válka znamenaly přelom i v Rebeccině životě. Opět se vydala do Ameriky, kde žila střídavě v rodinách bratrů, až ji finanční těžkosti donutily přijmout na čas místo chůvy.
Zatímco s kariérou to šlo z kopce, začalo se blýskat na lepší časy alespoň v osobním životě. Po letech se náhodně na Manhattanu setkala se spolužákem z Royal College of Music, pianistou Jamesem Friskinem, který se mezitím stal profesorem a jedním ze zakladatelů proslulé hudební Juilliard School v New Yorku. Sňatek uzavřeli v roce 1944 a prožili spolu spokojených 23 let, než Friskin v roce 1967 zemřel.
Ačkoliv ji James během manželství povzbuzoval, aby skládala dál, dobrovolně se vlastní práce vzdala a také přestala vystupovat. Výjimku udělala až na sklonku života, kdy během 70. let zahrála na několika koncertech.
Po manželově smrti se vrátila k tvorbě, ale jinak - začala psát své paměti, které ovšem nikdy za svého života nedovolila vydat.
Julliard School v New Yorku
Přestože Rebecca Clarke napsala celkem 100 hudebních děl, včetně uznávané sonáty pro violu a klavír z roku 1919, nebo skladeb„Morpheus“(1917) či „Tiger, Tiger“ z konce 30. let, za jejího dlouhého života jich bylo vydáno pouze dvacet. Když ve svých 93 letech umírala, už byly všechny dávno vyprodané.
Muselo přijít až nové století, aby Rebeccu znovu objevilo a prohlásilo ji nejvýznamnější britskou hudební skladatelkou první poloviny 20. století. Zásluhu na tom má nezisková Společnost Rebeccy Clarke založená v roce 2000, která nejenže postupně vydává celé autorčino dílo, ale zároveň pořádá koncerty spojené s přednáškami a podporuje mladé umělce, především hráče na violu.
Trvalo sto let, než hudební svět opět objevil pozoruhodné dílo inspirované impresionismem, které bylo málem zapomenuto. Pokud se chcete zaposlouchat do tónů, které jiskří a perlí jako šampaňské ve vysoké sklence, dejte Rebecce Clarke určitě šanci.
Pro další informace:
