Článek
Ve Václavicích nedaleko Benešova u Prahy přivítali do nemajetné, zato početné židovské rodiny Federových 26. srpna 1875 na svět nejmladšího syna, kterému dali jméno David ben Ješajahu. Richardem se stal až později.
V chalupě už se kromě třiapadesátiletého otce Josefa a jednačtyřicetileté matky Josefy tísnili ještě čtyři bratři a čtyři sestry. Zatímco otci se profese obchodníka moc nedařila, a tak si na živobytí přivydělával jako příležitostný košer řezník a dohazovač sňatků mezi rodinami stejné víry, maminka byla podnikavější. Jako podomní obchodnice nabízela galanterní zboží, dbala na dodržování všech židovských tradic a dohlížela, aby se děti učily. Nebylo to tak těžké, Federovi bydleli hned naproti škole.
Celou jednu stěnu tvoří obří koláž momentek a textů z Federova dlouhého života
Složitější to začalo být, když Richard dovršil jedenácti let a musel začít chodit pěšky do benešovské židovské školy, kde se měl naučit německy i hebrejsky. Moc mu to zpočátku nešlo, dokonce propadl, ale už v dalším ročníku patřil k nejlepším.
Díky tomu postoupil na německé gymnázium do Mostu, kde bydlel u provdané sestry, ale za čas zamířil pro změnu do Prahy, kde navštěvoval české akademické gymnázium. Na studia a život si musel vydělávat sám, proto až do maturity působil v rodinách jako domácí učitel.
V roce 1896 složil úspěšně maturitu a stal se posluchačem filozofické fakulty i studentem rabínského semináře ve Vídni. Mohl si to dovolit díky příspěvku 300 zlatých měsíčně od Pražské židovské obce, která stála o to mít ve svých řadách rabína ovládajícího kromě hebrejštiny i češtinu.
Následovalo náročných šest let studia talmudu, mj. u vyhlášeného profesora Adolfa Arye Schwarze, který po svých posluchačích vyžadoval maximální píli a nasazení. Naštěstí Federovi obojí nechybělo, a tak se kromě doktorátu filozofie stal v roce 1903 i rabínem.
Synagoga v Kojetíně před 2. světovou válkou
Jeho první působiště bylo v Kojetíně, městě s nejstarší barokní synagogou na Moravě a početnou skupinou věřících. Mohl k sobě díky tomu vzít i stárnoucí rodiče, aby o ně pečoval. Po třech letech získal nové místo v Roudnici, kde se pustil i do literární tvorby. Mimo jiné vydal Čítanku a učebnici pro židovské žáky českých národních škol a později i Židovské besídky.
Kromě práce ale nezapomínal ani žít. V roce 1907 se oženil s Hildou Porgesovou, s níž měl postupně dceru Rút (1908) a syny Evžena (1910) a Viktora (1915). S celou rodinou se stěhují v roce 1917 do Kolína, kde se stává nejen rabínem, ale i profesorem němčiny a německé korespondence na místní Obchodní akademii. Navíc je i učitelem náboženství na reálném gymnáziu a měšťanských školách v Kolíně.
Ačkoliv by se koncem 30. let 20. století už mohl pomalu chystat na odpočinek, vývoj v Evropě mu to nedovolil. V roce 1939 se stává hybatelem pokusu o vystěhování kolínské židovské komunity. Založil spolek, který hledal nový domov pro 600 lidí mimo protektorát.
Z plánu na vystěhování do Palestiny sešlo vinou vyčerpaných britských imigračních kvót, ale Feder se nevzdává a obrací se přímo na britského premiéra Chamberlaina i ministerstvo kolonií. Neuspěje ani, když osloví správu Jižní Rhodesie. Naopak nadějně vypadá jednání s francouzskými úřady, které nabízejí potenciálním uprchlíkům azyl na tichomořském ostrově Nová Kaledonie.
Jenže mezitím začíná válka a všechno je jinak. Feder odmítne zachránit jen sám sebe a zůstává v Kolíně. Ani tehdy nerezignuje a v roce 1940 vydává s kolegou Josefem Goldschildem Učebnici hebrejštiny pro židovské žáky, kteří už tou dobou nesmí navštěvovat veřejné školy na území Protektorátu Čechy a Morava.
Federův psací stroj na výstavě v brněnské Arnoldově vile
V červnu 1942 je nejen rodina Federových, ale celá kolínská židovská komunita transportována do Terezína. Ještě zažijí společně oslavu dospělosti bar micva třináctiletého vnuka Valtra Hellera - syna dcery Rút, ale na konci roku vyčerpaná Hidla umírá. Zbytek rodiny mizí postupně směrem do Polska, odkud už se nikdo nevrátí, včetně druhého vnuka, teprve dvouletého Pepíčka.
Richard zůstal v Terezíně sám, ale nikdy nepřestal vykonávat své poslání rabína - oddával, sloužil bohoslužby, vypravoval pohřby, navštěvoval nemocné, vyučoval a hlavně se snažil, aby lidé neztráceli naději a víru.
Do Kolína se vrátil 1. června 1945 a shledal se s 69 přeživšími z původních 600 členů židovské komunity. I když mu bylo bezmála 70 let, nesložil ruce do klína. Naopak se stal členem přípravného výboru pro obnovu Židovské náboženské obce, inicioval vznik památníku zavražděným Židům na kolínském židovském hřbitově a vydal knihu Židovská tragédie, kde zachytil vzpomínky své i dalších navrátilců.
I přes prožité hrůzy a věk se Richard Feder opět rozhodl nerezignovat a místo vlastní rodiny, o kterou přišel, se snažil z přeživších a jejich dětí vybudovat svojí novou, velkou rodinu. Postupně se stal rabínem i pro Hradec Králové, Pardubice, Poděbrady a Jihlavu, včetně domovského Kolína. Byl jedním z mála česky mluvících rabínů, kteří přežili 2. světovou válku.
Rabín Feder v padesátých letech minulého století
V roce 1957 intenzivně prožíval okamžiky, kdy měl s celou rodinou slavit zlatou svatbu, kterou mu Hitler „ukradl“. Své niterné pocity zaznamenal i v textu, který je součástí aktuální výstavy v brněnské Arnoldově vile.
Dva roky před svými osmdesátinami mění nuceně působiště a stává se moravskoslezským oblastním rabínem se sídlem v Brně. Ani to není vše, a tak se v roce 1961, kdy oslavuje už své šestaosmdesáté narozeniny, ujímá role vrchního rabína židovských náboženských obcí v českých krajích.
K devadesátinám dostává od státu vyznamenání - je laureátem Řádu zásluhy o výstavbu ČSR, což při minimálním zájmu socialistického státu o židovskou obec zní pomalu jako výsměch.
Prací naplněný život Richarda Federa se uzavírá v roce 1970. Aby se nepřetrhla tisíciletá nit židovských tradic, psal o nich pravidelně do poslední chvíle na stránkách Židovské ročenky a zároveň o nich přednášel ve svém brněnském bytě.
Výstavu doprovázejí ilustrace Petry Goldflamové Štětinové
Dodnes žije řada pamětníků, kteří k němu domů chodili jako děti a seznamovali se s dějinami i náboženstvím svých předků. Patří mezi ně i herec Arnošt Goldflam, který uvedl ve čtvrtek 28. srpna svými vzpomínkami výstavu „Rabi Feder Superhero“.
Kromě originální pracovny Richarda Federa na ní mohou návštěvníci vidět i fotografie z rodinného archivu, seznámit se s jeho názory a myšlenkami a prohlédnout si ilustrace výtvarnice Petry Goldflamové Štětinové, které vypráví Federův život od dětství až do chvíle, kdy se mu kolem sebe podařilo shromáždit svou novou, milující „rodinu“ - násobně větší, než byla ta původní.
Díky jeho obrovskému nasazení židovská obec v Československu po válce nakonec nezanikla, byť mnozí ze začátku chtěli po hrůzách prožitých za války svůj původ zcela vytěsnit.
Pro další informace:
Arnoldova vila Brno: výstava Rabi Feder Superhero - od 28.8.2025, součást festivalu ŠTETL
Richard Feder: Židovská tragédie, Literární a umělecké sbírky města Kolín, 1947
kolektiv: Rabi Feder, Židovská obec Brno, spolek ŠTETL a Muzeum města Brna, 2025
