Článek
Václav Kudibal byl voják Československé armády a během války byl odsouzený nacistickým soudem za smrt lékaře Ernsta Zdarského z Doks.
Jednalo se o prominentního sudetoněmeckého nacistu, který byl zastřelen 7. 10. 1938 během vojenské eskorty k výslechu. V momentě, kdy už lékař seděl v autě, došlo k přestřelce, kdy se střílelo uvnitř vozu i zvenku do něj. Zdarský to nepřežil.
Po obsazení Sudet byl Kudibal zatčen a během procesu došlo hned k několika vědomým manipulacím tak, aby vše ukazovalo právě na něj coby viníka Zdarského smrti.
Roli nehrál ani fakt, že ke střelbě došlo ještě před vznikem protektorátu, čili celá věc neměla vůbec patřit pod nacistickou jurisdikci. Československé orgány začaly sice smrt Zdarského ihned vyšetřovat, ale vzhledem k tomu, k jakým změnám došlo v regionu po Mnichovské dohodě, nestihla se mj. vykonat klíčová pitva mrtvého.
V opačném případě by se při ní dala určit smrtící kulka a podle ní by se pak pomocí balistiky jednoznačně ukázalo na zbraň, ze které se střílelo. I proto byl případ odložen s tím, že nebylo možné konkrétně dokázat, kdo vlastně na lékaře vystřelil.
Po roce ale nastoupilo gestapo, které patrně mělo z vyšších míst nařízeno, že vražda Zdarského, coby důležité postavy sudetoněmeckého hnutí, musí mít odsouzeného vraha. Dokonce došlo k falšování původních výslechů tak, aby zapadaly do jasného výsledku, kdo je pachatelem, jak po válce dosvědčil další z vyslýchaných československých vojáků Václav Pšenica.
Svou neblahou úlohu v celém případu sehrál především vyšetřující komisař gestapa Fritz Manig, který se od začátku při hledání konkrétního viníka zaměřil právě na Kudibala, v původních československých protokolech vedeného jen jako svědek. Vyslýchal bývalého člena eskorty všemi prostředky, včetně trýznivého mučení, v jehož důsledku se nakonec k činu přiznal, i když jeho pistole neměla být při činu dokonce ani nabitá.
Během procesu u německého zemského soudu v České Lípě v únoru 1943 sice Kudibal své přiznání odvolal a zmínil i to, že jej učinil pod nátlakem fyzického násilí, soud k tomu ale vůbec nepřihlédl.
Rozsudek byl jasný a nemilosrdný - Václav Kudibal byl jako vrah popraven 31. května 1943 v Drážďanech. S manželkou Marií Annou ani s malým synem neměl šanci se osobně rozloučit, poslal alespoň poslední dopis, kde jasně píše, že čin nespáchal.
Historické centrum Drážďan na snímku z roku 1896. Koncem války bylo téměř srovnáno při bombardování se zemí
Rodině po Václavu Kudibalovi zůstalo nemnoho - svatební fotografie, fotka ve spisu, několik dopisů z vazby, včetně toho, jímž se loučil se svou rodinou, a protokol z celého procesu.
Potomci na Kudibala vzpomínali pozitivně. „Ale pachuť toho, že spáchal nějaký zločin, tam rozhodně byla,“ posteskla si pravnučka Marie Kohoutová, když se jí Český rozhlas Plus ptal, co se jim vybavovalo při jeho jméně. „Věřili jsme, že to mohla být třeba sebeobrana,“ dodává.
Teď už ale mohou být v klidu. I přes propast bezmála 90 let se prokázalo, že Václav Kudibal střílet nemohl a že jeho poprava v Drážďanech byla jednoznačně justiční vraždou v režii gestapa.
Historička Pavla Plachá nepřišla na rozuzlení Kudibalova případu náhodou. Dlouhodobě se zabývá osudy Čechů popravených během protektorátu v Drážďanech a důvěrně zná celou řadu protokolů, ale také dopisů, které věznění posílali svým rodinám.
Právě ona upozornila na sérii zřejmých rozporů a účelových svědectví ve spisu z vyšetřování smrti lékaře Ernsta Zdarského a očistila tak jméno neprávem odsouzeného Václava Kudibala.
Odbornice na II. světovou válku, historička Pavla Plachá
Pro další informace:
PLACHÁ, Pavla – SACK, Birgit: „Tento dopis si nechte na památku na mě“. Poslední dopisy Čechoslováků popravených v Drážďanech. Komentovaná edice ÚSTR, Pulchra, Leipziger Universitätsverlag, Praha/Lipsko 2023, 496 stran.
