Článek
Mysleli tím taktiku, kterou lze shrnout jednoduše jako „neohlížej se na zavedená pravidla či mezinárodní smlouvy, a urvi, co můžeš“.
Tu praktikují jak Putin na Ukrajině, tak i Trump (zatím slovně, uvidíme, jak bude pokračovat) směrem k Panamskému průplavu a Grónsku. Ani čínský prezident nebude nejspíš chtít věčně stát stranou. Otázka invaze na Tchaj-wan proto nezní při současné nárokové geopolitice „zda“, ale spíš „kdy“.
Bezohlednou politiku „urvi, co můžeš“ čím dál míň skrytě praktikuje i Andrej Babiš a jeho hnutí ANO. Zatímco v minulosti se orientovalo hlavně dovnitř republiky a ve prospěch „spřáteleného“ holdingu Agrofert, teď se začíná čím dál víc projevovat v touze po vysátí voličů všech názorově podobných stran, totiž, že touží získat přes 40 % hlasů. Je to ze stejného ranku, jako rozhodnutí lídra jít kandidovat do Moravskoslezského kraje, kde budou k jeho soupeřům patřit Tomio Okamura z SPD a Kateřina Konečná ze Stačilo!
Na to, aby si Česká republika ústy ANO nárokovala nějakou další zemi, případně kraj, naštěstí nemáme dost síly ani odvahy, ale v případě rozpadu Slovenska, kde Orbán ve svém snu o znovusjednocení „Velkých Uher“ čím dál mlsněji pokukuje i po jeho jihu, bychom možná „bratrsky“ mohli přijmout to, co zbyde, bez ohledu na Babišovo „kamarádství“ s premiérem Ficem a prezidentem Pellegrinim.
Co však už zavání pořádným průšvihem, je vyjádření „dvojky“ ANO Karla Havlíčka o naší budoucí zahraniční politice. Jde o jeho výrok „Nepokračovali bychom v muniční iniciativě. Vůbec,“ jak uvedl ve svém rozhovoru pro týdeník Respekt. Rázem se stal nejcitovanějším českým politikem od Petrohradu až po Vladivostok s dovětkem, že česká opozice je jasně proti Ukrajině.
Ostatně, nejde jen o slova, ale i o činy. Konkrétně o hlasování europoslanců za ANO ve frakci Patrioti pro Evropu, kteří zásadně zamítají cokoliv, co se týká Ukrajiny, případně by to mělo poškodit Rusko. Naposledy je ani nezarazilo, když po boku Rusů začali bojovat i severokorejští vojáci.
Čím dál jsme od prezidentských voleb, kde Andrej Babiš několikrát za sebou před 2 lety v debatě na jasně položenou otázku moderátora ČT odpověděl, že by jako vrchní velitel vojsk členské země NATO neposlal naši armádu na pomoc ani Polsku, pokud by bylo napadeno, tím míň jsem přesvědčená, že šlo o momentální selhání, jak svá slova později interpretoval.
V postojích nejsilnější opoziční strany to již začíná být spíš pravidlo, že se staví na stranu agresora a už ani ne mlčky schvaluje jeho vraždy, únosy, ničení napadené země a agresivní vynucování si nároku na anektovaná území.
Ještě chybí věty, že chce ANO dělat suverénní politiku na „všechny čtyři světové strany“ (Fico) nebo „všech azimutů“ (Zeman). Kam to vede, už jsme se měli příležitost několikrát přesvědčit za vlády prezidenta Zemana, ale i u premiérů Orbána a Fica - pokaždé do Číny a do Kremlu, zády k Evropě. Vážně se až tam necháme po volbách dovést?
Pro další informace:
