Článek
Navíc jedno auto do rodiny bohatě stačí a alespoň si děti od malička zvykly, že existují i jiné alternativy přepravy než výhradně mamataxi.
Všude, kde jsem doposud žila, fungovala více či méně spolehlivě městská nebo příměstská doprava, takže jsem nikdy nemusela řešit, kam a jak se za více či méně symbolické jízdné dostat. Chtělo to jen občas trochu logistiky a větší nákupy nechat na moment, kdy stejným směrem pojede i rodinný vůz.
Přesně jsem měla vypočítáno, za kolik minut doběhnu na rodném sídlišti od křižovatky na zastávku, když se v dáli zjevil trolejbus. Díky každodennímu tréninku jsem pak bodovala ve sprintech na oválu na rozdíl od delších běhů, při kterých jsem pravidelně vykašlávala celé plíce.
Později - s pořízením prvního psa, jsem sázela spíš na pěší chůzi, ale změna bydliště a s ní spojené nové zaměstnání mne donutily začít studovat jízdní řády jižních Čech a uplatňovat jemnou zoopsychologii. Nakonec se hafan naučil postupně cestovat busem, vlakem i lodí, jen do letadla jsem ho nikdy nenutila. A mělo to své výhody - když se mi v brzkém ranním vlaku rozložil pejsan po většině kupé, zpravidla jsem měla celou cestu bezpečný spánek a klid od případných spolucestujících.
Od první návštěvy Prahy jsem propadla metru a kdykoliv jsem mohla „krtkovat“, byla jsem nejšťastnější na světě. Časem jsem ale naprosto propadla tramvajím - metro je možná rychlejší, ale zírat pořád do tmavého tunelu člověka časem omrzí.
V tom mám teď v Brně výhodu - žádné metro tady prozatím nejezdí, a tak je pořád z oken co obdivovat. Navíc se musím přiznat, že po 20 letech už mám většinu místní sítě v malíčku a občas si jen tak - čistě ze zvědavosti - naplánuji cestu i spojem, kterým nemusím. Jen jsem zkrátka zvědavá, kudy a kam mne zaveze a kde se protne s dalšími linkami. Brněnská MHD i příměstská IDS JMK je tak chytře vymyšlená a poskládaná, že se člověk během pár minut (v případě města) nebo pár desítek minut (to když se vydáte za hranice "velkého Brna") dostane prakticky kamkoliv - rychle, spolehlivě a většinou i v čistotě.
Tohle ale není reklama na dopravní služby jižní Moravy, která ráda téměř každý den využívám. Většina cestujících jsou lidé (opomenu-li sem tam nějakého psa, kočku nebo křečka) a lidé jsou - jak známo - různí. Někdy se na sebe usmějí, pustí se sednout, ale také nemusí mít svůj den.
Co mne ale v posledních zhruba dvou týdnech zaráží, to je vzrůstající (prozatím) verbální agresivita. Většinou cestuji přes den, takže se mne netýká barvitý kolorit nočních rozjezdů, ale jen za posledních pár dnů jsem si vyslechla hned několik hlasitých „výměn“, které nelze přeslechnout, byť se právě nenacházím v přímém akčním teritoriu dotyčného stěžovatele.
Nejzajímavější byl na všech epizodách fakt, že šlo zpravidla o dříve narozené cestovatele, kterým tu překážela taška na sedadle poloprázdného spoje, tam špatně usazený spolucestující ("Paní, to si ve vašem věku neumíte pořádně sednout?") nebo vadil i hovor školáků putujících z výletu - podotýkám, že jen mluvili, žádné křičení nebo hudba nahlas. Monolog - případně dialog - gradoval tím, že se člověk nemůže divit, jak to pak ve společnosti vypadá a že je to teď všude „Sodoma a Gomora“ v kombinaci s neúctou k seniorům. Pokaždé šlo o jinou osobu i jiné pohlaví, výsledek byl ale jako přes kopírák - všechno špatně a všichni se řítíme minimálně do záhuby.
Možná to bylo tím, že venku panovalo konečně letní počasí a ne všechny vozy byli klimatizované, někdy do nich bylo nutné překonat pár schodů, zkrátka kdo ví, co rozpoutalo tenhle slovní armagedon? Ale ať je člověk sebeunavenější nebo ho bolí celé tělo, ještě to neznamená, že by musel všem kolem sebe dávat najevo, jak je mu okolí „proti srsti“. Městskou zkrátka putují různé persony a tím, že se na sebe budeme mračit, toho nikdo moc nezískáme. Nemyslíte?
