Článek
A teď si představte, že bývaly doby, kdy bílé vlasy byly naprostým vrcholem sex-appealu. Nevěříte? Jen si vzpomeňte na pozdně barokní a rokokové dámy a pány. Třeba na císařovnu Marii Terezii nebo její dceru Marii Antoinette - viděli jste je snad vyobrazené jinak než s bílou hlavou? O pánech té doby ani nemluvě, ti se u dvora jinak než bílí nemohli vůbec objevit, protože jim to nakazovala přísná dvorská etiketa.
Pravda, nešlo zpravidla o opravdové vlasy, ale o důmyslné paruky. Čím byl člověk bohatší, tím bohatší byla i paruka. Došlo to až do takových extrémů, že se mezi kadeřemi dam skrývaly vázičky na živé květiny a někdy tam trůnila i celá loď - to když se třeba oslavovala vyhraná námořní bitva.
Být v těch časech lazebníkem bylo celkem zajímavé zaměstnání, které kombinovalo dnešního holiče, lázeňského, lékaře (dovedli vytrhnout zub a přikládat pijavice), ale také dohazovače.
Ostatně Figaro alias Lazebník sevillský není žádná z gruntu vymyšlená postava, spíš lehce karikovaná skutečnost. Díky nesmrtelným melodiím a vtipnému příběhu se jeho kouskům smějeme i po víc jak dvou stech letech a to dokonce ve dvou pokračováních. Jedno má na svědomí Wolfgang Amadeus Mozart, to druhé Gioacchino Rossini.
Lidé neurozeného původu to měli mnohem jednodušší - moc své účesy neřešili. Ženy si zpravidla zaplétaly dlouhé vlasy do copů a vrkočů a překrývaly je čepci, movitější závoji zvanými „šlojíře“. Jen svobodné dívky si mohly dovolit luxus nezakryté hlavy, ale vzhledem k neznalosti šampónů i ony dávaly přednost ochraně hlavy pomocí šátku, aby se jim účes zbytečně při domácích pracích neznečistil.
Pánové si s tím vůbec nelámali hlavu - nechávali vlasy volně růst a sem tam si je zkrátili na přijatelnou délku kolem uší.
Jednou z mála výjimek, kdo o účes pečoval, byly ženy a dívky nejstaršího řemesla. Zvlášť, když chtěly zaujmout bohatší klientelu, nezřídka sáhly po příčescích nebo parukách. Speciální oblibu měla zrzavá barva. Pro svou nezvyklost totiž byla symbolem vášně i pokušení. Přírodní zrzky to měly ale mnohem těžší, vypukl-li hon na čarodějnice. Pak byly první na řadě při obvinění, že „ďábel jim vlasy poznamenal ohněm pekelným“.
Podíváme-li se ještě hlouběji do historie, až do antického Říma, i tam se účesy řešily. Bohaté Římanky si rády kupovaly vlasy blond otrokyň a nechávaly si z nich vyrobit paruky. Naopak absence vlasů zpravidla značila, že před sebou máte člověka nesvobodného - otroka.
Egyptští faraoni a zvlášť jejich manželky byli proslulí nákladnými a šperky zdobenými parukami, které si dávaly na hladce vyholené lebky. Vlasy a vousy se ve starověkém Egyptě považovaly za projev barbarství.
Už v té době se také začínalo experimentovat s přírodními barvami. Po staletí nejoblíbenější je dodnes henna - sušené lístky z henovníku bílého (lat. lawsonia inermis), které se rozmělní na prášek výjimečných pigmentačních schopností. Pravda - s jedním omezením - nefunguje na již chemicky barvené vlasy.
Pro tmavší vlasy se ke zvýraznění barvy používaly od středověku slupky z cibule, kaštanové listy nebo ořechové skořápky. Naopak zesvětlení se dlouho nedařilo.
Až v roce 1818 byly objeveny účinky kysličníku vodičitého, dnešního peroxidu vodíku, který mimo jiné pomáhal vlasy odbarvovat. Poprvé se tak stalo v Paříži, kde byl propagován coby „zlatý omlazovací pramen“.
Životu nebezpečnou kapitolou barvení vlasů se stalo využívání kovových solí ve druhé polovině 19. století. Jak bylo později prokázáno, šlo zpravidla o jedovaté směsi. Speciálně se jednalo o anilínové barvy, které byly naštěstí v roce 1906 striktně zakázány.
Opravdovou revoluci v barevní vlasů provedl v roce 1907 Eugene Paul Louis Schueller, který představil první barvu na vlasy ze zdravotně nezávadných chemických látek. O dva roky později založil francouzskou značku zaměřenou na barvení vlasů, ze které v roce 1936 vznikla světoznámá L'Oreal. Jako první se objevila Dream Blond, která umožňovala ženám konečně získat vytoužené „platinové“ vlasy pomocí směsi peroxidu vodíku a čpavku.
Zhruba od 30. let se tedy začal v západní společnosti prosazovat trend „už ani jeden šedivý vlas“, který postupně ovládl většinu světa.
Naštěstí se v posledních deseti letech vnímání šedých vlasů u žen výrazně mění. Ta, která nechá přírodu vytvářet přirozený melír, už není považována za „cuchtu“, co o sebe nedbá, ale naopak za emancipovanou hrdinku, která si jde svou cestou.
Jednou z průkopnic byla možná překvapivě anglická královna Alžběta II., když se v roce 1987 objevila poprvé na oficiálních snímcích s pramínky šedých vlasů na spáncích a postupně přešla na kompletní bílý účes.
V jejích šlépějích se vydaly i britské herečky - třeba Judi Denchová, která si ikonického bílého ježka prosadila i do role v příbězích agenta 007 Jamese Bonda. Její šéfová M díky němu působila ještě rozhodněji a rázněji než leckterý muž.
Hollywoodské herečky tak odvážné nebyly a málokterá prozradila světu dobrovolně, že už nemá „svou“ původní barvu vlasů. Čestnou výjimkou je třeba „královna hororu“ Jamie Lee Curtisová, na které jsou krátké světlé vlasy neuvěřitelně sexy.
S covidem přišel razantní zlom - s šedou se vytasily i další hvězdy, třeba půvabná Andie MacDowellová, Jane Fondová nebo Sarah Jesica Parkerová. Některé se přiznaly, že si barvily kadeře po desítky let, protože jim rodová dispozice zesvětlovala vlasy už od mládí.
Symbolem českých žen, které si nenechají diktovat svůj vhled, jsou jednoznačně herečka Tereza Hofová a autorka kulinářských knih Lenka Požárová. A věřte mi, chce to pořádnou odvahu na každý dotaz kadeřnice nebo kamarádek odpovídat, že vážně tu barvu ani tentokrát nechcete.
Na závěr ještě odpověď, jestli se dá zešedivět hrůzou přes noc. Jde o zajímavou teorii, která může vycházet z faktu, že působení stresu má přímý vliv na ztrátu pigmentace, ale svou roli v tom hraje i dědičnost, nezdravý způsob života (hlavně kouření) a další faktory (třeba onkologická léčba). Takže ne - během pár hodin vážně nezšednete, ale plíživě to bude (podle délky vlasů) trvat mezi týdny až roky.
Více si můžete přečíst zde:
