Článek
Slovenské národní povstání totiž mělo tu „smůlu“, že začalo v roce 1944 na samém konci srpna, konkrétně 29.
Zatímco Čechy a Morava byly v té době už pátým rokem protektorátem, tedy de facto obsazenou zemí řízenou z Berlína (byť tu byl prezident Emil Hácha, v té době už těžce nemocný, a národní vláda téměř bez pravomocí), Slovensko mělo stále svůj samostatný stát.
To se ale právě koncem srpna mělo změnit. Už od 12.8. bylo vyhlášeno stanné právo a 26.8. oznámil ministr vnitra Alexandr Mach okupaci země německým vojskem. O čtyři dny později vyzval slovenský prezident Josef Tiso všechen lid, aby spolupracoval s německými vojáky.
Nebyla to akce z čista jasna, ale reakce na stále mohutnější partizánskou činnost, která připravovala půdu pro příchod postupující Rudé armády. Už od jara se navíc chystalo skupinou slovenských důstojníků vojenské povstání.
Rozhodně v té době nebylo jasné, kam bude Slovensko po válce směřovat - jednou z možností bylo obnovení Československa, ale další variantou mohlo být začlenění do Svazu sovětských socialistických republik, jak si to přál a psal o tom Stalinovi pozdější československý prezident Gustáv Husák.
Okupace Slovenska Němci postupovala ze tří stran - z Polska, z Čech a z Maďarska. Centrem povstání se stala Banská Bystrica. Přes výzvy o pomoc jak západním, tak i východním spojencům se povstání podařilo do října zlikvidovat a jeho hlavní přeživší organizátoři byli později popraveni.
Některým se ale podařil únik do hor a ti se pak vesměs přidali k partyzánských oddílům, které pomáhaly mj. při průchodu Rudé armády Dukelským průsmykem.
Pokud si chcete osvěžit vzpomínky ze školních let, případně se o Slovenském národním povstání dozvědět víc, můžete se třeba vydat Cestou hrdinů SNP. Celá měří 750 km a menší část je dokonce i na našem území.
Více se dozvíte zde:
