Článek
Bylo ráno 8. června 1998 a nám právě skončila redakční porada Českobudějovického deníku. V tu chvíli zazvonil telefon a náš externista Martin hlásil, že se srazila letadla. Moc jsme mu na první dobrou nevěřili, ale vzápětí se zpráva potvrdila z dalších zdrojů a kolegové naskočili do redakčních aut směr sídliště Vltava.
Dnes bychom měli hned sociální sítě plné očitých svědectví, ale tenkrát se teprve testoval první redakční digitál (byl ideální na fotky obzvlášť líného šneka, cokoliv rychlejšího se jevilo jen jako šmouha).
Ti, kdo zůstali v redakci, čekali katastrofu s kusy těl a obrovskou škodou. I když si leckdo o novinářích myslí, jaké jsou hyeny toužící po krvi, hromadně se nám ulevilo, když se nepotvrdila žádná oběť.
Postupně jsme se dozvídali, že se srazily dvě vojenské stíhačky domovem na budějovickém vojenském letišti. Pilotům se podařilo včas katapultovat, školka, která v inkriminovaném čase údajně pravidelně procházela místem dopadu na procházku, se opozdila a pán, který měl vynést odpadkový koš do kontejneru, který právě lehl popelem, se zdržel.
Okolní panelové domy byly poničeny troskami a hořícím palivem, shořelo několik desítek aut na parkovišti a druhá stíhačka, která dopadla těsně vedle rozestavěného domku na kraji Českého Vrbného, vyhloubila vedle díry pro budoucí bazén ještě jednu grátis. Když jsme pak druhý den mluvili s majitelkou, jen si posteskla, že týden nepočkala a bývala by ušetřila za bagr.
Suma sumarum to byl asi nejakčnější den, jaký jsem v redakci zažila - z rotaček vyjelo zvláštní vydání a my jsme si připadali pomalu jako CNN.
Dnes už jsou naštěstí všechny stopy dávno zahlazeny, domy opraveny a na parkovišti u konečné MHD stojí úplně jiná auta. Určitě se ale najde ještě dost pamětníků, kteří si tenkrát připadali, že jim nebe snad padá rovnou na hlavu.
