Článek
Důkazem je i monumentální televizní seriál Hunyadi - Vzestup Havrana (2024), který nyní uvádí i Česká televize. Mezinárodní spolupráci několika středoevropských zemí vévodí maďarská produkce, a to je znát i na celkovém vyznění.
V podstatě se v něm staví pomník v nadživotní velikosti Jánosi Hunyadimu, který byl sice udatným bojovníkem a trojnásobným vítězem nad Turky přezdívaným Bílý rytíř, ale rozhodně nebyl žádným bohem Thorem nebo Jonem Sněhem ze Hry o trůny, jak se ho snaží seriál vykreslit. Mnohem inspirativnější jsou ženské dějové linky, zvlášť ta, která se věnuje člence významného sedmihradského rodu (dnes Rumunsko) Erzsébet Szilágyi.
Alžběta se narodila v roce 1410 do bouřlivé doby a místa, kde i urozené dívky podstupovaly bojový výcvik. Důvodem byl fakt, že zatímco jejich mužští příbuzní vyjížděli do válek, bylo na nich, aby vedly nejen běžný život, ale případnou obranu hradu, kdyby náhodou došlo k jejich napadení.
Alžběta byla členkou rodu blízkého koruně. Pocházela z něj i Justina, manželka valašského šlechtice Vlada Draculy proslulého pro svůj nekompromisní postoj vůči zajatým Osmanům jako „Vlad Naražeč“. Pověsti o něm se v 19. století staly inspirací spisovatele Brama Stockera k jeho nejznámějšímu románu v dopisech „Drakula“.
Když bylo Alžbětě 21 let, provdala se za o pár let staršího sedmihradského šlechtice Jánose Hunyadiho, kterému nedlouho po svatbě porodila prvního syna Ladislava. Ten už od svých deseti let doprovázel otce, v té době uherského regenta a dlouholetého osobního přítele císaře Zikmunda Lucemburského, na jednání i do boje.
Když bylo Ladislavovi 16 let, stal se na nějaký čas dokonce rukojmím u Đurađa Brankoviće. Šlo o srbského vládce zastávajícího pragmatickou politiku přátelství nejen s císařem, ale i se sultánem, kterému poslal na důkaz vlastní oddanosti do harému svou dceru Maru.
Alžběta se svým mladším synem Matyášem, romantizující ilustrace z 19. století
Alžběta se v době nepřítomnosti manžela i Ladislava starala o výchovu mladšího Matyáše, který se jí narodil až deset let po prvorozeném synovi. Díky Jánosovi, který byl v Uhrách prvním po králi, měla výborný přehled o dění v celé Evropě, včetně papežského dvora. To vše vštěpovala synovi, ze kterého se měl časem stát nepřehlédnutelný hráč na evropské vladařské šachovnici.
János podpořil po smrti Zikmunda i jeho zetě Albrechta Habsburského kandidaturu Vladislava III. Jagellonského zvaného „Varenčík“ na uherský trůn proti Albrechtovu synovi Ladislavu Pohrobkovi. Vycházel z premisy, že na trůně království neustále ohrožovaného osmanskými vpády by měl sedět dospělý a zkušený muž a nikoliv nemluvně.
Zikmundova dcera a Ladislavova matka Alžběta Lucemburská na to reagovala po svém - pomocí lsti a dvorní dámy Heleny Kottannerové se jí podařilo zmocnit se ve Vyšegradu historické svatoštěpánské koruny a přes zamrzlý Dunaj ji odvézt do Komárna, kde jí nechala syna korunovat. Památkou na „únos“ klenotu je dodnes viditelně posunutý křížek na jeho vrcholu.
Uherská koruna sv. Štěpána
Když se v roce 1457 vrátil Ladislav Pohrobek do Uher, byl už János rok po smrti - podlehl moru. Proto se mladý král setkal s jeho synem Ladislavem. Během jednání v bělehradské pevnosti byl na Hunyadiho pokyn zavražděn králův rádce a strýc Ulrich Celjský. Vyděšený král se naoko s Ladislavem smířil, ale o rok později jej nechal při slavnostní večeři v Budíně zatknout a hned druhý den jako zrádce popravit.
Netušil, že i jemu v té době zbývají jen poslední měsíce života, které prožil pro jistotu v Praze. Po jeho nečekané smrti je na český trůn zvolen Jiřík z Poděbrad, kdežto o Uhry se hlásí mladší syn Jánose Hunyadiho - Matyáš Korvín. Ten si pobyl po bratrově popravě nějaký čas v zajetí ve Vídni, ale po králově pohřbu se mu díky své i matčině diplomatické dovednosti daří získat většinu šlechty na svou stranu, což vede k jeho korunovaci za uherského krále (1458).
Pro Alžbětu to bylo zadostiučinění za smrt staršího Ladislava a Matyáše v jeho ambicích všemožně podporovala. Legitimitu se navíc snažili podpořit legendou, že Matyášův otec János byl vlastně nemanželský syn samotného Zikmunda Lucemburského, který jej měl zplodit s urozenou transylvánskou dívkou. Aby dokázal své otcovství, nechal jí prsten, kterým se János později prokázal na dvoře. Prsten se ale zalíbil havranovi, který se jej měl pokusit odnést, což mu mladík putující za svým otcem překazil přesně mířeným šípem. A to mělo být i vysvětlením přívlastku „Korvín/Havran“, které se pro Matyáše vžilo.
Matyáš raději než po meči sahal po pečeti, což se opět připisuje Alžbětině výchově. Spor s Jiřím z Poděbrad vyřešil šalamounsky - vzal si za manželku jeho dceru Kateřinu, díky které chtěl později propojit obě rozdělená království. Naneštěstí čtrnáctiletá Kateřina zemřela už při svém prvním porodu i s dítětem.
Bronzová socha Erzsébet Szilágyi na stejnojmenném náměstí v Budapešti
Podruhé se na matčinu radu rozhlížel po nevěstě mezi mocnými rody a jeho volba padla na Beatrix Neapolskou, vzdělanou a uměnímilovnou princeznu, která ale měla pověst dost panovačné a co bylo horší, i neplodné ženy. Matyáš se přesto rozhodl ji uvést na uherský trůn jako svou druhou manželku.
Zároveň si ale „pořídil“ levobočka s rakouskou měšťankou Barbarou Edelpöckovou, kterého svěřil do výchovy své matce Alžbětě. Ta mu - stejně jako kdysi jeho otci - opatřila nejlepší učitele nejen z Uher, ale i z Rakouska a Čech.
Matyáš totiž stále doufal, že se mu mladičkého Jánoše Korvína povede prosadit za svého právoplatného dědice, což se mu také málem podařilo. Než se ale stihly připravit všechny listiny ve prospěch sedmnáctiletého Jánoše, postihla ani ne padesátiletého Matyáše mrtvice a on záhy potom umírá. Synovi stihl odkázat jen opavské a hlohovské knížectví.
Markétin ostrov na Dunaji
Toho už se Alžběta naštěstí nedožila, zemřela ještě před svým synem Matyášem, v roce 1483 v královském paláci v Óbudě (dnes součást Budapešti). Ještě před smrtí založila zbožná Alžběta několik klášterů a nadací, mj. podporovala ženský klášter a útulek nemocných leprou na Markétině ostrově v Dunaji. Podle některých historiků tam mohla být i pochována. Zda tomu tak skutečně bylo, už dnes nelze zjistit, klášter byl zničen při tureckých útocích na ostrov během 16. století.
Dnes je v Maďarsku po Erzsébet Szilágyi pojmenováno hned několik ulic a náměstí, v Budapešti funguje gymnázium s jejím jménem a nechybí tu ani bronzová socha z roku 1968.
Pro další informace:
Josef Macek: Tři ženy krále Vladislava, Mladá fronta, 1991
