Článek
Svazek císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského, kterému čeští husité s chutí přezdívali „liška ryšavá“, s jeho druhou manželkou Barborou Celjskou patřil možná k politicky nejzdařilejším, ale ne moc šťastným.
Barboře bylo patnáct, když se o ni začal čtyřicetiletý bezdětný vdovec ucházet. Sice se mu po smrti Marie Uherské, která mu přinesla věnem svou korunu a zemřela při pádu z koně, když čekala jejich prvního potomka, moc do dalšího ženění nechtělo, ale potřeba narovnat pošramocené vztahy s odbojnou uherskou šlechtou ho postavila do situace „buď svatba, nebo vzpoura a možná i smrt“.
Jako skvělý diplomat hrál sice nějakou dobu o svou vdoveckou svobodu, ale nakonec se podvolil, zvlášť když mu za manželku vybrali mimořádně pohlednou mladinkou nevěstu. Svatbu měli na sklonku roku 1405 a kronikáři o nich psali jako o nejpohlednějším panovnickém páru Evropy.
Barbora (vpravo) se svou dcerou Alžbětou Lucemburskou na ilustraci ke kronice kostnického koncilu
Jenže málokdo tušil, že z manželství vzejde pouze jediný potomek. Dcera Alžběta Lucemburská se narodila 28. února 1409 a coby dvouletou ji její otec přislíbil tehdy šestnáctiletému Albrechtu II. Habsburskému. Mělo to zůstat „v rodině“, protože císař Zikmund byl rakouskému následníkovi ustanoven za poručníka, když mladý vévoda ve svých 7 letech osiřel.
Manželství Albrechta a Alžběty bylo naplněno po 11 letech, kdy už bylo jasné, že se princezna a její manžel stanou po Zikmundovi jeho univerzálními dědici. Zatím se Albrecht spokojil alespoň s Moravou, kterou mu císař udělil v léno.
Alžběta postupně porodila dvě dcery - Annu a Alžbětu. Když zemřel její otec Zikmund, musel se Albrecht coby její manžel vydat pro dědičné koruny s mečem v ruce, střední Evropu v té době stále ještě trápily husitské nepokoje. Postupně získal jak uherskou, tak i českou korunu, ale klid zbraní nenastal. Z jihu začalo na jeho království doléhat osmanské vojsko, což znamenalo vyrazit opět do boje. K němu už ale nedošlo, protože se král nakazil úplavicí a zemřel ve vojenském táboře v Komárně.
Pro Alžbětu to možná byla rána z hlediska osobního, ale nikoliv panovnického. Byla právě potřetí v požehnaném stavu a i za minulých manželových výprav si zvykla na samostatné vládnutí. Tentokrát měla ještě větší motivaci, když se jí 22. února - 4 měsíce po králově smrti - narodil syn, pokřtěný Ladislav.
Koruna sv. Štěpána pro uherské krále, originál pochází dle legendy z roku 1000
S pohrobkem v náručí určovala směřování dějin a musela odrážet plány své matky na zajištění další koruny - tentokrát pro změnu polské. Barbora přišla s plánem, že by vlastním sňatkem s teprve třináctiletým králem Vladislavem III. Varnenčikem z rodu Jagellonců „pojistila“ jedné ze svých vnuček sousední království. Co na tom, že už sama oslavila padesátku, na muže měla neustále chuť, až si mezi současníky vysloužila nepříliš lichotivé označení „německá Messalina“ dle neméně náruživé římské císařovny.
Ač do té doby Alžběta svou matku jen napomínala, aby se chovala cudně tak, jak se na vdovu a matronu patří, tohle už nerozdýchala a Barboře plán razantně zatrhla. Odeslala ji do věnného města českých královen Mělníku.
Uražená Barbora se sice stáhla do soukromí, ale kromě mužů si našla „na stará kolena“ ještě jednu vášeň - alchymii. Pracovala se rtutí, arzenikem i dalšími látkami tak, že by jí leckterý adept téhož umění mohl závidět. Vůči své dceři ale zahořkla a do Alžbětiny předčasné smrti už s ní nepromluvila.
Sotva Alžběta „umravnila“ matku, musela řešit další problémy. Polský Vladislav III. si začal nárokovat i část Uher, což pro královnu vládnoucí coby regentka za maličkého Ladislava Pohrobka znamenalo jediné - nechat syna rychle korunovat.
Díky lsti a s pomocí dvorní dámy Heleny Kottannerové se jí podařilo zmocnit se ve Vyšegradu historické svatoštěpánské koruny a přes zamrzlý Dunaj ji odvézt do Komárna. „Památkou“ na to je dodnes posunutý křížek na vrcholu klenotu. V Komárně byl ani ne tříměsíční Ladislav bezprostředně korunován, ale uražená uherská šlechta si místo něj zvolila vzdorokrále - polského Vladislava III.
Po měsících vyjednávání se sešli Vladislav a Alžběta k jednání, z něhož vyplynulo, že polský král postoupí Ladislavovi korunu po dosažení jeho dospělosti. Dohlédnout na to měl nově ustanovený poručník maličkého prince - římský král Fridrich III. Štýrský.
Idealizovaný portrét Ladislava Pohrobka a jeho snoubenky, Magdaleny z Valois
Jenže osud zatočil kolem a všechno bylo jinak. Alžběta krátce po jednání umírá v Győru ve věku pouhých 33 let. Dodnes se spekuluje, zda jí během jednání nemohl být podán jed, ale stejně dobře je možné, že trpěla nemocí krve - leukémií. Máme potvrzeno moderní vědou, že právě ta o 15 let později zahubila jejího syna Ladislava těsně před svatbou s francouzskou princeznou Magdalenou z Valois, dcerou krále Karla VII.
Ani Vladislav III. Varnenčik se neradoval z Uherské země dlouho, zmizel během bitvy mezi křižáky a Turky u Varny v listopadu 1444. Nikdy se nepotvrdilo, zda v bitvě padl nebo byl zajat. Podle svědectví pánů z výpravy Lva z Rožmitálu vyslané králem Jiřím z Poděbrad k evropským panovníkům, se měl později objevit jako otrok na Pyrenejském poloostrově.
Po historické „vsuvce“, kdy v Čechách vládl Jiří z Poděbrad a v Uhrách Matyáš Korvín, se díky sňatku Ladislavovy sestry Alžběty Habsburské s Kazimírem IV. Jagellonským dostává na všechny tři trůny - polský, český i uherský jejich syn Vladislav Jagellonský.
Pro další informace:
J. Čechura a kolektiv: Ženy a milenky českých králů, Ottovo nakladatelství, 1997
https://www.historickaslechta.cz/osobnosti/lucemburska-alzbeta-1409-%E2%80%A01442/
