Článek
Až metr dlouhý a přes 20 kg těžký hlodavec s hustou kožešinou nebyl nikdy příliš vítaným sousedem. Ve středověkých kronikách se objevují zápisy o tom, kolik poddaní museli odevzdávat vrchnosti bobřích ocasů na důkaz jejich odlovení, ale bez užitku nezůstával ani zbytek zvířete.
Na mase podobném nutriím si pochutnávali poddaní a z kožešin se šily kožichy. Ty si zvlášť pochvalovali porybní a ponocní, protože hned tak neprofoukly. Mohutný ocas tvořící až třetinu těla, který vodní hlodavci používají jako kormidlo, byl vyhledávanou lahůdkou určenou výhradně na tabuli urozených.
Bobří maso bylo počítáno mezi ta, která se mohla konzumovat i v době půstu, stejně jako ryby, mezi něž byl bobr zařazován. Jak k něčemu takovému naši předkové dospěli, není bohužel známo.
Nákres historické bobrovny
Poprvé mizí bobři z českých řek a rybníků během 17. století. Když se ale v polovině 18. století opět zvedá zájem o lahůdky z bobřích ocasů, reaguje na to podnikavý kníže Josef Adam ze Schwarzenbergu. V roce 1773 zakládá chov bobrů v bobrovnách umístěných do parku u zámku Červený Dvůr u Českého Krumlova.
Místní bobří populace dostala nejen přísun čerstvé vody, ale i domečky. Dokonce se dochovaly i instrukce, které zakazují přístup k bobrovně v čase zvířecích námluv, aby osazenstvo nic při rozmnožování nerušilo. Zvířata se v Červeném Dvoře chovala až do roku 1849, kdy chcípnul poslední samec.
Kromě zmíněné bobrovny v Červeném Dvoře existovala ještě jedna, která se dokonce částečně dochovala do současnosti. Je jí třeboňská „chovná stanice“, kde byli bobři vysazeni u Rožmberské bašty. Má tvar nižší stavby uprostřed vybavené bazénem, kolem kterého jsou jednotlivé komory jak pro starší samce a samice, tak i pro odchov mláďat. Později bylo dokonce rozhodnuto, že některá ze zvířat budou pokusně vypuštěna do volné přírody mezi rybníkem Rožmberk a Starou řekou.
Bývalá bobrovna u rybníka Rožmberk sloužila nedávno pro změnu k chovu nutrií
Pro odborné zpracovaní se bobři vozili až do Vídně, kde z jejich ocasů vyráběl řezník-specialista vybrané pochoutky, jako salám, paštiku či klobásy, pro které bylo ale potřeba použít i další maso z divočiny. Zpočátku se obchod s bobry vyplácel, ale časem převážily náklady nad příjmem, a proto Schwarzenbergové nařídili chov bobrů v roce 1882 ukončit.
Pokud byste chtěli něco podobného sami ochutnat, nechte si raději zajít chuť. I přes svůj postupný návrat do české přírody je bobr evropský chráněným živočichem, takže by se vám jeho lahůdkový ocas mohl poměrně značně prodražit.
Pro další informace:
K. Cichrová a kolektiv: Proměny zámku a parku Červený Dvůr, NPÚ Č. Budějovice, 2017
