Článek
Émile Zola mohl být klidně po tatínkovi Francescovi Zollovi (1796 - 1847) někdejším důstojníkovi armády a posléze studentovi matematiky a nivelace na univerzitě v Padově, kde získal i doktorát a medaili holandského krále za svou závěrečnou práci, člověk techniky.
Což by ovšem byla škoda, protože by čtenáři byli ochuzeni o jeho realistické vidění světa, které se promítalo do románů jako Břicho Paříže, Nana, Germinal nebo Člověk bestie. Dokonce se mu podařilo definovat úplně nový literární styl nazvaný podle syrovosti popisů ne vždy příjemných situací jako naturalismus.
Ovšem ani Zolla starší nepatřil do šedého průměru a měl v sobě odvahu pro novinky posouvající svět do moderní doby. Od 20. let 19. století se netajil svými liberálními názory, které sdílel se svobodnými zednáři. To ovšem kolidovalo s jeho dalším působením v armádě. Proto ji opustil a vydal se do Rakouska/Čech, kde dohlížel na výstavbu první koněspřežné železnice mezi Lincem a Českými Budějovicemi.
Díky této zkušenosti zamířil do Francie, aby se i tady věnoval výstavbě železnice se svou společností Zola (v té době vypustil i jedno „L“ v příjmení a začal se psát François Zola). Zároveň poznal i o 23 let mladší Émilii Aubert, která se za něj v březnu 1839 provdala. Téměř přesně za rok - začátkem dubna 1840 se jim narodilo jejich první a zároveň jediné dítě - syn Émile.
Rodina Zolových po přestěhování na jih Francie
Založení rodiny byl nadlouho Zolův jediný úspěšný projekt. Z řady jeho konstrukčních návrhů nebylo nic přijato, takže o tři roky později vzdal zavděk úkolem vybudovat přehradu a vodní kanál, k čemuž měl jako rodák z Benátek blízko. Pro Zolovy to znamenalo stěhování z hlavního města na jih země. Émilův svět se změnil a domovem se mu stalo na další roky Aix-en-Provence.
Budování kanálu, který měl oblast zásobovat kvalitní pitnou vodou, představovalo náročný úkol vyžadující neustálý dozor. Došlo to až tak daleko, že když se padesátiletý François nastydl, dál dojížděl na stavbu. Výsledkem byl zápal plic a následně smrt. To už sedmiletý Émile pocítil - na rozdíl od stěhování přes půl země - naplno.
Rodina, čítající kromě něj ještě matku a babičku, se dostala pod silný ekonomický tlak znásobený zpronevěrou financí firmy otcovými obchodními partnery. Matka se se svým jedenáctiletým synem dokonce vydala v roce 1851 do Paříže, aby se osobně účastnila soudu, kdy byl vyhlášen úpadek společnosti Zola.
Přesto se i nadále snažila, aby dostal kvalitní vzdělání, což Émile poněkud sabotoval. Víc, než hodiny na střední škole jej zajímala četba všech knih, které aktuálně vycházely, a také přátelství s vrstevníky, zejména s budoucím fenomenálním fyzikem a optikem Jean-Baptistin Baillem a „otcem moderního umění“, malířem tělem i duší Paulem Cézannem.
Émile se dvakrát pokoušel o maturitu, ale neuspěl. Moc si z toho - na rozdíl od matky - nedělal a byl skálopevně přesvědčený, že se jednou stane slavným spisovatelem. Ostatně, už ve škole napsal svůj první román o křížových výpravách, který měl u spolužáků velký úspěch.
Mladý Zola po získání místa v nakladatelství Hachette
Klíčovým pro jeho další život se stal návrat do Paříže, kde sice nenastoupil navazující formální vzdělání, ale zcela se ponořil do četby - od Moliéra a Shakespeara až po v té době moderní autory, včetně Honoré de Balzaca. Ovšem nevyhýbal se ani jinému „studiu“ života. V jeho případě se jednalo o vztah k Berthe, dívce živící se vlastním tělem, kterou se pokoušel přesvědčit, aby se věnovala jinému řemeslu.
Sice neuspěl, ale alespoň načerpal dostatek inspirace ke svému prvnímu románu Zpověď Clauda. To už byl zaměstnaný - po krátké epizodě na celní správě a období bez stálé práce - jako knihkupec u vydavatele Louise Hachetta, kde se časem vypracoval na vyšší pozice. Byl s tím spojen nejen každodenní kontakt se spisovateli, ale zejména „průzkum trhu“, co si čtenáři chtějí koupit a přečíst.
Výsledkem byla sbírka Povídek pro Ninon, kterou později dedikoval své dceři. Ani tehdy ovšem ještě neměl Zola vyhráno. Prostřednictvím Cézanna se seznámil se stejně starou dívkou Alexandrine - Gabrielle, která za sebou měla traumatizující zážitek. Když v 17 letech otěhotněla, donutilo ji okolí, aby se svého novorozeného dítěte vzdala.
Nevíme, zda to byla záležitost psychiky nebo důsledek těžkého porodu, každopádně, po sňatku, na který si museli počkat kvůli nesouhlasu Émilovy matky víc než pět let, zůstali manželé Zolovi bezdětní.
Alexandra - Gabrielle Zola na portrétu Édouarda Maneta
Potřeba zajistit nejen sebe, ale i matku a manželku, přivedla Zolu k publikování kratších textů v té době oblíbených literárních přílohách novin, což vedlo k širší známosti jeho jména a časem i poptávce po dalších a dalších dílech.
Kromě povídek a uměleckých kritik se do novin dostaly i jeho první romány v tehdy oblíbeném formátu „na pokračování“. Novinových příspěvků nakonec vyšlo Zolovi několik set, což ovšem stále nepokrylo náklady domácnosti, takže i Alexandra byla nucena přijímat příležitostné možnosti výdělku.
Až po delším čase se jim podařilo odstěhovat se od Émilovy matky a najít si vlastní bydlení poblíž vrchu Montmartre, který se pomalu stával v Paříži synonymem pro moderní umění a vše s ním spojené - od ateliérů, přes nálevny a tančírny, až po skromné byty umělců a jejich múz.
Původní Montmartre byl všechno, jen ne exkluzivní adresa
Stále častěji se jako autor vyjadřoval i k politice a jeho briskné, často ironické komentáře proti Druhému císařství si získávaly na oblibě. Když vypukla prusko-francouzská válka (1870), nemusel do ní jako živitel rodiny narukovat, což mu zajistilo možnost sledovat pád Napoleona III. Bonaparte z bezprostřední blízkosti a pěkně zostra jej komentovat. Sice se pokoušel v té době i o politickou kariéru, ale sám naznal, že na intriky a zákulisní jednání prostě nemá žaludek.
Přesto se mu podařilo dostat se několikrát do konfliktu s oficiální mocí, což vedlo k pár zadržením, ale i rychle následujícím propuštěním z vazby. Řadu svých osobních zkušeností pak použil přímo ve svých románech.
Bylo mu už přes třicet, když se pustil do svého největšího díla - rozsáhlé rodinné fresky Rougon-Macquartové. Psal ji 22 let a celkem vydal 20 dílů - od Štěstí Rougonových až po Doktora Pascala, kde dopodrobna zmapoval snad všechny charaktery, co na světě existují.
Jeanne Rozerotová a Émile Zola na začátku jejich vztahu
Pro práci ovšem nezapomínal ani na vlastní život. Když se už coby uznávaný autor na prahu padesátin zahleděl se zalíbením na pradlenu, kterou jeho manželka najala coby výpomoc do domácnosti, nezůstal jeho zájem neopětovaný.
Dvacetiletá Jeanne Rozerotová přišla do Paříže z venkova a práce u nóbl rodiny si považovala. Zda její city k postaršímu zaměstnavateli byly zpočátku nezištné, netušíme, každopádně jejich vztah přetrval až do konce spisovatelova života. První tři roky o něm okolí nic netušilo. Ovšem, když se narodila dcera Denise (1889), bylo zaděláno na pořádný skandál. Zola prozíravě zajistil své druhé rodině samostatný byt a venkovské sídlo na okraji Paříže v Médan, kam za nimi pravidelně zajížděl na kole. Výsledkem byl v roce 1891 další přírůstek - tentokrát vytoužený syn, který dostal jméno Jacques.
Zolův život dostal pravidelné kontury - dopoledne se zdržoval doma a psal, odpoledne vyrážel za svými dětmi a trávil s nimi čas až do večera, kdy se vracel ke své tvorbě nebo šel do společnosti. O jeho rodinném štěstí máme poměrně dobrý přehled díky další z jeho vášní - fotografii. Často fotil sebe, své děti, ale i přátele či domácí zvířata. Dochovaná kolekce jeho snímků čítá několik set položek.
Zolova tajná rodina - Jeanne s dcerou a synem na jedné z četných Émilových fotografií
Alexandrine-Gabrielle se o celé paralelní idyle dozvěděla pravděpodobně z anonymu v roce 1891 a aféra ji rozhodně nenechala chladnou. Dokonce hrozila rozvodem, ke kterému ale nakonec nedošlo. Zvlášť, když ji manžel ujistil, že ji nehodlá opustit. Nakonec se Émilův druhý život rozhodla tolerovat, dokonce si občas děti půjčovala na procházky nebo jim vybírala dárky k Vánocům či narozeninám. Možná se v ní něco zlomilo a začala si užívat mateřských citů, o které byla v mládí ochuzena.
Sám Zola zemřel nečekaně 29. září 1902 na otravu ve svém pařížském bytě, kdy - jak později prokázalo policejní vyšetřování - došlo k ucpání roury od kamen a tím i hromadění kouře v místnosti, kde spisovatel spal.
Jeho rodina se s tím nebyla ochotná smířit a ještě dlouho byla přesvědčena, že byl umlčen záměrně pro své politické názory, které se nerozpakoval dávat hlasitě najevo, zejména během tzv. Dreyfusovy aféry. Při ní byl židovský důstojník francouzské armády křivě obviněný a souzený pro velezradu ve prospěch Německa. Zola se - jako jeden z mála - postavil proti mínění většiny za jeho nevinnu.
Vila v Médan - v současnosti muzeum Émile Zoly
Po Zolově náhlém skonu nastala zvlášť svízelná situace pro jeho „druhou rodinu“, která k němu neměla žádné oficiální vazby. Byla to nakonec právě vdova Alexandrina-Gabrielle, která prosadila právní uznání a změnu příjmení dětí po Émilově smrti, takže od roku 1907 se mohly pyšnit přízviskem Émile-Zola a mít i podíl na jeho dědictví.
Z Jacquese se stal v dospělosti uznávaný lékař, kdežto Denise se sice po vzoru otce také pokoušela psát, ovšem nikdy nedosáhla jeho věhlasu. Z vily v Médan je dnes muzeum věnované jejich otci, kde kromě jeho tvorby najdou návštěvníci i stopy jeho rodinného štěstí, které si ale užíval pouhých 15 let. Na chodu muzea se podílí i potomci obou jeho dětí.
Pro další informace:
