Článek
Jak sama Zdena Studénková nedávno konstatovala, i víc než čtyři desítky let po natočení příběhu o pomstě tří manželek, které „přibalí“ svým mužům na „apaluchu“ všechny jejich děti, včetně batolete Matýska, má pro ni dodnes dohru v tom, že ji občas ve společnosti někdo přemlouvá, aby zatančila slavnou choreografii, kterou jako popová zpěvačka Gábina předváděla na plátně. Dotyčným totiž nějak uniká, že sama Zdena už je ve věku babiček, byť na to jako profesionálka každým coulem vůbec nevypadá.
Herečka, která má za sebou stovky rolí nejen na plátně, ale i v televizi a zejména v divadle, totiž pořád hrdě nosí krásu, jakou okouzlila diváky už v začátcích své kariéry. Tehdy uhranula svým ztvárněním nevinné hrdinky v mysteriózním hororu Panna a netvor natočeném režisérem Jurajem Herzem podle pohádky Františka Hrubína. Mimochodem, partnerem jí byl tehdy další sexsymbol, baletní mistr Vlastimil Harapes.
Pro české diváky byla líbezná dívka s obrovskýma očima jako zjevení, kdežto ti slovenští ji už znali z několika televizních rolí. Jenže všechno mohlo být jinak a Zdena klidně mohla svou krásou omamovat jen kdesi ve výrobě, kam se jako dcera politického vězně měla dostat.
Malá Zdena vyrůstala coby jedináček, když rodičům zemřely dvě dříve narozené děti. V holčičce se proto viděli a dopřáli jí lekce zpěvu, klavíru, gymnastiky a kreslení. Jenže pak se její idylický život v Bratislavě na přelomu 50. a 60. let zašmodrchal.
Bylo jí právě devět let, když jejího otce doběhla minulost z válečných časů. Jako 17letý mladík musel narukovat do armády a byl vyslán proti partyzánům během Slovenského národního povstání. Bezmála dvacet let poté byl zatčen a spolu s dalšími členy oddílu odsouzen za kolaboraci - jemu soud přiřkl „pouhých“ 8 let odnětí svobody, dalším až 12 roků.
Dívenka si v té době zažila ve škole šikanu a ponižování od učitelek, které jí předhazovaly otcovu minulost i matčin německý původ. Reagovala na to po svém - byla ve všem nejlepší ze třídy. Někde tady se zrodila její preciznost v práci a nekompromisnost v názorech. Útěchu nacházela v babiččině kuchyni, kde se všechno dělalo pěkně po staru - ručně, včetně domácích těstovin a makového štrúdlu.
Až s odstupem času se Zdena dozvídala, že otec, po kterém zdědila své krásné oči, málem ve vězení oslepl a jindy zas, že byl operován, protože v zoufalství spolkl lžíci, aby se dostal alespoň na čas do nemocnice z cely, kde spolu byli zavření političtí vězni s nejhoršími vrahy.
Když se pak definitivně vrátil „už“ po pěti letech - na amnestii v roce 1968 - ocitlo se manželství v troskách. Ač sám měl úspěchy u žen a nijak to nezastíral, na svou ženu Gertrudu zuřivě žárlil. Vyzvídal na dceři, zda maminka s někým neměla vztah, když on byl pryč. Vyvrcholilo to rozvodem a odchodem matky s dcerou do malé místnosti na ubytovnu se společným sociálem na chodbě, kam utekly jen s jediným kufrem.
Dokonce zkusily na chvíli i emigraci, ale nakonec to byla Zdena, která maminku přesvědčila, aby se z Vídně vrátily do Bratislavy, kde už byla přijatá na střední uměleckou školu se zaměřením na fotografii. Původně ovšem chtěla dělat úplně jiný obor - lákala ji profese kostýmní návrhářky.
Zatímco po matce zdědila mimořádný cit pro módu a bezchybný vkus, po otci kromě tváře dostala do vínku i jeho sklony k žárlivosti. Až zpětně si uvědomila, jak od relativně ještě mladé, ani ne třicetileté ženy cíleně odháněla případné nápadníky. Když se pak sama dostala po letech do stejné situace, nedovolila své dceři, aby jí i ona překazila po rozpadu rodiny další vztah.
Zdena Studénková si v posledních letech zahrála mj. v seriálu První republika, kde ztvárnila matku jedné z hlavních postav.
Než se ale do té fáze dostala, prošla si už dvěma manželstvími. První uzavřela ještě jako mladičká studentka se spolužákem, fotografem Ivanem Kostroněm, ale po 8 měsících už se rozváděli. Aby toho nebylo málo, zjistila, že s ním čeká dítě, na které se v době rozpadajícího se vztahu necítila. Proto se rozhodla udělat jeden z nejtěžších kroků a potomka se vzdala. Sama o tom byla schopná promluvit až s dlouhým odstupem v knižním rozhovoru s Jánem Štrasserem.
První zkušenost s filmem udělala, když si ji ještě na střední škole vytipovali filmaři jako slovenskou „Libuši Šafránkovou“. I když s herectvím coby profesí nikdy nepočítala a plánoval studovat dějiny umění, nakonec se přihlásila na bratislavskou vysokou školu VŠMU.
Profesoři ji dávali za vzor spolužákům, aby si všimli, jak dokáže už od začátku vycítit, co je za textem a vložit do něj právě ty emoce, jaké jím chtěl autor zprostředkovat. Divadlo se pro Zdenu stalo postupně vším. Jejím krédem je, že divák musí prožít stejnou emoci, jakou má herec na scéně.
Do druhého manželství s režisérem převážně televizních filmů Stanislavem Párnickým vstupovala už zkušenější a prožili spolu 13 let. Jen pár měsíců po svatbě se jim narodila dcera Simona.
Jenže pak se Zdena, která se věnovala mj. i muzikálu, osudově zamilovala na zkouškách Pokrevních bratrů do mladého zpěváka, dirigenta, sbormistra a skladatele Braňa Kostky a spálila mosty. Rozvedla se a začala i přes nepříznivé věštby okolí, že tohle dobře neskončí, žít s ním. I dnes se občas ozvou škarohlídi, že jejich věkový rozdíl čítající 17 let není v pořádku, na což Zdena rázně reaguje, že jim do jejího partnerského života nic není.
Jediné, co ji mrzí, že se svým třetím a osudovým mužem už nestihla mít dalšího potomka. Trochu si to vynahradili společným dílem - albem plným šansonových, swingových a jazzových písní. Jednu z nich složil Braňo hned poté, co se do sebe zamilovali, takže je to pro oba skutečně srdcová záležitost. Mimochodem, kdybyste je dnes - poté co jsou spolu přes 30 let - potkali, možná byste si spíš mysleli, že starším v páru je Braňo. To díky jeho šedinám, které mu ovšem nijak neubírají na sex-appealu.
Štěstí našla Zdena Studénková po boku hudebníka Braňa Kostky
Zpěvem ovšem výčet aktivit Zdeny Studénkové zdaleka nekončí - napsala několik knih, ať už kuchařky, vzpomínky nebo pohádky, které i sama načetla, ráda cestuje, stále vystupuje v českých i slovenských produkcích, ale pokud je přesvědčená, že je něco „cez čiaru“, nezná kompromis.
I proto před časem opustila po 44 letech angažmá ve Slovenském národním divadle, aby tím dala najevo nesouhlas s odvoláním jeho ředitele Mateje Drličky. Před rokem dokonce odmítla pozvání slovenského prezidenta Petera Pellegriniho do Grasalkovičova paláce, kde jí chtěl udělit státní vyznamenání. Důvodem byl protest proti současnému řízení slovenské kultury tak, jak jej vede ministryně Martina Šimkovičová.
Pro další informace:
Ján Štrasser: Jsem herečka, Forza Music, 2006
