Článek
Devadesátiletá hrdinka Olga byla těsně po válce odvlečena se svou matkou - ruskou emigrantkou - z Mostu do Sovětského svazu, kde na vlastní kůži prožila hrůzy tamních gulagů.
Po čase se jí podařilo vrátit do Československa, vdala se ne úplně šťastně, porodila dceru, a po Sametové revoluci začala mluvit veřejně o své zkušenosti. Bylo to nezištně, aby mladé generaci sugestivně zprostředkovala zážitky z místa, kde bylo všeho málo, jen smrti dost? Nebo ji vedly spíš zištné důvody, aby jako politický vězeň dostala 2.500.000 Kč odškodného za své utrpení? Anebo to všechno bylo ještě jinak?
Při psaní scénáře k televiznímu filmu Svatá se Marek Epstein inspiroval skutečným osudem Věry Sosnarové, která zemřela letos v únoru a jejíž osud víceméně film zachycuje v hlavní linii příběhu.
Kromě historie údajné křivdy je ale ve Svaté mnohem víc rovin. Neméně důležitým je drama tří žen - matky - dcery a novinářky, která začne rozplétat nejasnosti ve vyprávění staré paní a je na ní, zda „překazí“ udělení vyznamenání od prezidenta, nebo si „nechá vysvětlit“, jak to celé vlastně bylo - nebo mohlo být.
Celý film stojí a padá na výkonu tří mimořádných hereček. Novinářka Pavly Beretové není žádná hyena s diktafonem, ale máma malého kluka, která bere svou práci vážně a na lékařských vahách odvažuje, zda prospěje společnosti nahá pravda nebo syrový prožitek, který paní Olga dovede svým posluchačům či čtenářům tak věrně zprostředkovat, jako kdyby její osud prožívali zároveň s ní.
Dcera Hana v podání už tolika rolemi prověřené Lenky Vlasákové sice žije se svou matkou v neustálém napětí, ale když na to přijde, dovede se za ni rvát jako lev. Jenže pak přijde zlom a ona zjišťuje, že mnohem víc, než se vracet do minulosti, je třeba dát dohromady vlastní rozklížené vztahy se svou dcerou.
Ruku na srdce - Jiřinu Bohdalovou můžete nekriticky milovat, třeba jako bývalý prezident Miloš Zeman, nebo se k ní stavět rezervovaně. Nic na tom ale nezmění, že jde o mimořádnou herečku a troufla bych si říct i přírodní úkaz. Náročnou roli vitální seniorky zvládá s takovou bravurou, že se člověk musí znovu ujistit jejím rokem narození.
V nejnovější roli Olgy je na milimetr přesná, abyste ji milovali i nenáviděli zároveň. Její očistná cesta do Canossy (ve filmu symbolizované redakcí Reflexu), balancování nad jámou s kompostem nebo závěrečné čtení „vlastních“ vzpomínek se pohybuje na tenké linii mezi sentimentem, odsouzením a lítostí.
Jiřina Bohdalová má za sebou stovky, možná i tisíce rolí, ale jestli se jednou bude sestavovat její zlatý fond, pak Svatá si zaslouží čestné místo hned po boku Ucha, Fany, Světáků nebo Přítelkyň z domu smutku.
Pro kontext:
