Článek
Svatební historky aneb Jak jsem se nevdala jsou totiž totálně odrazujícím čtivem pro každého, kdo by si chtěl romanticky užít vlastní svatbu. Popis tolika událostí, jaké ji či už její přípravy dovedou zničit, navíc soustředěných na jednom místě, by se snad měl prodávat až od určité věkové hranice. I pak by se měla číst jen po malých dávkách.
A teď vážně. Svatební historky jsou knížkou, která vás rozchechtá a občas donutí nevěřícně zakroutit hlavou. Zvlášť, když narazíte na kapitolu o skotsko-ruské svatbě v Praze, která vypadá předem odsouzená k nezdaru, aby vyvrcholila nejméně (nebo nejvíc?) předvídatelným happy-endem.
Mě ale asi nejintenzivněji utkvěly jiné dva příběhy: ten o nahé budoucí nevěstě pronásledované chodbami nejmenovaného ministerstva tlupou uklízeček, a pak ten o nevěstě, která se velkým dnem protrpěla na WC a co ji tam vlastně přivedlo.
Určitě máte sami řadu zážitků, ať už z vlastní svatby nebo od příbuzných či známých. Mou nejoblíbenější je ten z restaurace vybavené hned několika salonky, takže se tu mohly odehrávat synchronizované oslavy s rozmanitým množstvím hostů.
Díky tomu zabloudil svědek z jedné svatby do salonku druhé a zjistil, že tam se 1) povinně netančí (místnost pro tuhle kratochvíli byla příliš malá) 2) mají mnohem lepší domácí slivovici, než na „jeho“ oslavě. I jal se ochutnávat a až po třetí skleničce z něj už poněkud nesouvisle vypadlo, že je chirurg a od rána má službu v Úrazové nemocnici na příjmu. Snad byl sám bůh Aesklépios milostivý ke všem, kdo se mu tenkrát dostali pod skalpel.
Lucie Macháčková
Lucie Macháčková je nejen scénáristkou nového seriálu ČT Děcko, ale také ostřílenou stand-up komičkou účinkující v Čechách i za hranicemi. Navíc je pohlednou mladou dámou, takže se jí příležitosti ke sběru historek jen hrnou.
Proto se po dvou dílech Historek z Tinderu, kde mapovala všemožné seznamovací karamboly, rozhodla pokročit dál. Dodala svým čtenářům kupu historek, které dovedou slabší povahy totálně vykolejit a naprosto jim překopat veškeré romantické představy o Dni D (tím samozřejmě nemyslím vylodění v Normandii).
Mezi jednotlivé příběhy navíc propašovala zábavné stránky, kde si můžete zahrát třeba velké bingo svatebních projevů či dívčích rozluček, seznámit se s typy nevěst podle výběru šatů, pobavit se návodem, jak nežádat o ruku, případně si uvědomit, které z oblíbených písní by za žádnou cenu neměly zaznít na vaší svatbě. Tušili jste třeba, že Macarena vlastně vyzývá k nevěře?
Autorským nedostatkem Lucie Macháčkové je, že píše přesně tak, jako když mluví k publiku z jeviště. Vkládá do příběhů přehršel hlášek, čímž se v jejím textu za chvíli máte tendenci ztratit. Občas mi přišlo, že až moc tlačí na pilu, abyste se bavili i tam, kde by bylo spíš logičtější si po poslední „bombě“ na chvíli vydechnout.
Z celé sbírky povídek pak může mít čtenář pocit, jako kdyby šlo o přeplněný šuplík, který se ne a ne zavřít. Ovšem najdou se i výjimky. Jednou z nich je povídka o svatebním proslovu, kdy autorka „práskla“ na nevěstu rande v kryptě u parašutistů, která ve výsledku vyznívá dokonce melancholicky.
Lucie Macháčková: Svatební historky aneb Jak jsem se nevdala, Euromedia Group, 2023
