Článek
Tak trochu záhadou je, kde se vlastně původní grenadýrmarš nebo „granátnický pochod“ vzal. Jídlo složené z nadrobno nakrájených uvařených brambor, uvařených těstovin, cibule, soli, sádla, špeku či uzeného masa bývá dochuceno kořením - kmínem, ale taky paprikou. Ideální je kombinace napůl sladké a pálivé. To vše pěkně dát do jednoho kotle, povařit, zamíchat - a mohla se podávat menáž.
Přítomnost papriky svádí k domněnce, že rychlorecept z kategorie „co se cestou našlo“ by mohl mít původ v rakouské, potažmo uherské armádě. Lidé si jej nejspíš spojili s nařízením Marie Terezie, aby její vojáci každý den dostávali jedno teplé jídlo.
Pojilo se to i s dalšími reformami vojska, třeba tou, že všichni vojáci by měli umět základy vojenské hantýrky v němčině a naopak velitelé by měli být znalí jiných jazyků, aby se domluvili s vojáky pocházejícími z území dnešních Čech, Polska, Maďarska, Slovenska či Chorvatska.
Právě za habsburské panovnice proslulé svými reformami se z původně žoldnéřské armády stalo pravidelné těleso, začala se budovat stálá kasárna, nastala branná povinnost pro muže selského a řemeslnického stavu od 17 do 40 let, minimální výšky 168 cm. Každý vojenský obvod měl přesně určen počet branců, které musel do armády dodat. Výjimku dostali ti, co se mohli vykoupit, ale byl to poměrně draný „špás“ - za dotyčného bylo potřeba zaplatit 300 zlatých. Za to už se dal koupit slušný měšťanský dům nebo statek.
Uherští granátníci v 18. století
Původní grenadýři vznikli jako oddíl už ve francouzské armádě během poloviny 17. století. Kromě palné zbraně byli vyzbrojeni i ručními granáty, které vrhali na nepřátele. K tomu jim sloužila i speciální mosazná schránka na řemení, ve které měli neustále připravený hořící lunt, aby mohli kdykoliv připálit doutnák granátu, než jej mrštili od sebe.
Od 70. let 17. století patřili granátníci i do rakouské armády. Tady ale narazili na problém s uniformou, ke které neodmyslitelně patřil i třírohý klobouk. Ten ale při hodu granátem dost podstatně překážel. Proto byl oddíl vybaven zbrusu novou pokrývkou hlavy - medvědicí. Vysoká čepice z husté kožešiny měla nejen dobře krýt lebku, ale také sloužila k identifikaci dotyčného díky měděnému štítku nad čelem. Zpravidla na něm byl vyražen dvouhlavý orel doplněný vojenskými trofejemi (např. bubny, dělem) a chybět nesměl ani monogram panovníka.
Za vlády Marie Terezie už granátníci představovali spíš něco jako osobní stráž. Přišli o zápalné granáty, zato povýšili - ti nejurostlejší nad 180 cm dostali parádní uniformy a už zmiňované medvědice, aby panovnici strážili nejen ve Vídni, ale všude na jejích cestách.
Přitom rozhodně nešlo o žádnou formalitu. Na Marii Terezii mělo být spácháno hned několik atentátů. Jedním z nich byl výbuch v roce 1753 u Velkého Depotu u Týna nad Vltavou, kde měla provést inspekci zdejšího dělostřeleckého cvičiště. Panovnici i jejího manžela Františka Lotrinského tehdy zachránilo zpoždění, které během cesty z Vídně do Prahy nabrali, jinak by i oni patřili k více než 80 mrtvým. Místo tragédie dodnes připomíná barokní sousoší Kalvárie.
Kalvárie u Velkého Depotu v místech, kde bylo dělostřelecké cvičiště
Vojenské menu, které dnes známe jako „grenadýrmarš“ ale může také souviset s Napoleonovým tažením do střední Evropy a bitvou u Slavkova v prosinci 1805. Poukazoval by k tomu nejen zvyk používat při přípravě těstoviny, které v té době nebyly v našem regionu úplně obvyklé. Napoleonovi vojáci je ale dobře znali od svého tažení do dnešní Itálie. Další okolností je přidávání pikantní příchutě - kromě pálivé papriky se používala i chili paprička nebo majoránka, což také podporuje variantu, že k nám recept dorazil ze země galského kohouta.
Ať už za kotlíkovou „pochoutku“ vděčíme komukoliv, faktem zůstává, že se jedná o jídlo, které sice možná nesplňuje vysoká gurmánská očekávání, ale dalo se lacino uvařit ve velkém množství, zasytilo hladové žaludky v časech, kdy si vojáci mohli o konzervách nechat tak maximálně zdát, a armáda pak mohla mašírovat vesele dál.
Pro další informace:
