Článek
Jindy přísné vedení školy v anglickém Morecambe, na kterou pak dívka s láskou celý život vzpomínala, mělo pochopení pro dvanáctiletou „záškolačku“. Tragédií měla dost ve vlastním životě. Už čtyři roky neviděla vlastní rodiče a bylo dost dobře možné, že se s nimi ani v budoucnu neshledá.
Onou dívkou byla Brňanka Renata Polgarová, která odjela jako osmiletá v létě 1939 z Prahy posledním humanitárním vlakem. Sedělo v něm celkem 68 dětí, které anglický účetní Nicholas Winton ještě stihl zachránit, než Německo vpadlo do sousedního Polska a odstartovalo tak konflikt, který známe jako 2. světovou válku. Celkem jich bylo 669 a sir Winton celý život litoval, že jich nestihl ochránit ještě víc.
Renata měla štěstí v neštěstí. Oba její rodiče - slovenský účetní Miki a Nelly, jeho činorodá kolegyně z obchodního domu Placzek, kterou si vzal za manželku, vychovávali s pomocí rázné babičky Mitzi, podnikavé hospodyně Máni a dalších příbuzných svou jedinou dceru v sebevědomou a inteligentní dívku, která mluvila jak česky, tak i německy, hrála na klavír a byla si vědomá svých židovských kořenů.
Bývalý obchodní dům Placzek na dnešní Masarykově ulici, kde se rodiče Renaty seznámili v práci
Díky kontaktu se zahraničím si ale její rodiče brzy uvědomili, že to v příštích letech nebudou mít v Československu ořezaném o Sudety jednoduché. Hlavním hybatelem se stala přednáška člena britského parlamentu Geoga Lansburyho, který jasnozřivě varoval před Hitlerem, že se bude chtít zbavit „nežádoucích“ obyvatel. Díky odpovědi na dopis, který mu maminka Nelly odvážně do Londýna poslala, se dozvěděla o programu pro židovské děti z Evropy ubytovávané v anglických rodinách a získala první kontakt na rodinu Danielsovu z Manchesteru, která byla ochotná k sobě Renatu přijmout.
Polgarovi sice o svém rozhodnutí nechat zapsat dceru na seznam evakuovaných dětí často pochybovali, ale zároveň jí zaplatili lekce angličtiny, vybavili ji novým šatníkem, který bylo možné upravovat na větší velikosti (což se ukázalo v budoucích válečných letech plných nedostatku jako mimořádně prozíravé) a hlavně, překonali sami sebe, když holčičku vyprovodili na Masarykovo nádraží v Praze a usadili ji do kupé ke dvěma starším chlapcům mířícím také do Británie.
Dům č. 5 na dnešní brněnské třídě kpt. Jaroše, kde malá Renata vyrůstala
Renatě usnadnila adaptaci na nové prostřední nejen základní znalost jazyka, ale i fakt, že v rodině byl o něco mladší syn Harry, který si přál sourozence. Otec nové rodiny záhy rozhodl o stěhování z Manchestru, který logicky považoval za cíl německých bombardérů, do menšího pobřežního Morecambe.
Ani tady se sice válce nevyhnuli, ale naštěstí mířily nálety zpravidla na opačný konec zálivu, než se Danielsovi usadili. Jak se až mnohem později Renata dozvěděla, jejich strana zálivu byla záměrně ušetřena, protože na ní byly obří nádrže nafty, s nimiž německá armáda počítala, až Anglii dobude.
V první fázi konfliktu byla ještě Renata prostřednictvím Červeného kříže v písemném kontaktu s rodinou, ale její anglická podoba jména „Renate“ nedala spát při cenzuře brněnském gestapu. Policie ji považovala za šifru a oba rodiče kvůli ní zatkla a vyslýchala. Štěstím v neštěstí pro ně byla slovenská státní příslušnost, díky které byli nakonec „jen“ vyhoštěni.
Ani pobyt na Slovensku, kde Tisův režim „své“ Židy postupně nechával vyvážet ze svého území a ještě za to Hitlerovi platil 500 říšských marek za osobu, nebyl bezpečný. Mikimu pomohla před smrtí zastřelením duchapřítomnost, kdy se během poprav schoval na WC ve vagonu, který jej a další židovské muže vozil na práci na železnici, a později pobyt u partyzánů.
Z Nelly se pro změnu s pomocí příbuzných a falešných dokumentů stala vychovatelka, zdravotní sestra a později i úřednice Zuzana, což jí také pomohlo přežít až do osvobození Bratislavy, kde se následně opět shledala s manželem.
Polgarovi měli spoustu duchapřítomnosti a štěstí, což jim pomohlo přečkat všechny momenty, kdy jim šlo o život, a vrátili se do Brna. Komplikovanější to bylo s návratem Renaty, která mezitím vyrostla v patnáctiletou slečnu. Díky vynikajícím výsledkům jí dokonce kynula možnost dalšího studia na Oxfordu či Cambridge. Přesto se rodina rozhodla pro její návrat do Československa. Dívka, která téměř zapomněla češtinu, se díky ohromné píli dostala na reálné gymnázium a po maturitě i na lékařskou fakultu, obor pediatrie. Záhy narazila na stupňující se tlak komunistů, kterým coby „zahraniční“ a navíc Židovka ležela v žaludku.
Naštěstí to bylo vyváženo jejími mimořádnými studijními výsledky a také láskou a později manželstvím se slovenským studentem veteriny Tiborem Laxou. Ani on to neměl jednoduché, z jeho širší rodiny čítající 120 příbuzných přežili válku jen 4.
Ještě před koncem studia medicíny se Renatě a Tiborovi narodila v roce 1955 první dcera. Přesto byla mladá maminka po absolutoriu „umístěna“ jako lékařka do Dačic, což by pro ni znamenalo odloučit se na celé týdny od rodiny v Brně. Naštěstí v Dačicích žádali už zavedeného lékaře a absolventku odmítli, takže mohla zůstat doma a těšit se na druhé dítě, které v té době už čekala.
Na stavbě Dětské nemocnice v brněnských Černých polích pracovala Renata během svých VŠ studií o prázdninách jako brigádnice
Když bylo její první dceři 27 měsíců a druhé pouhých 7, nastoupila Renata jako sekundářka v Dětské nemocnici v Brně. Celý její plat padl na „tetu“, která se o děti starala, když byla maminka v práci.
Díky tomu, že dětská nemocnice nebyla tolik v hledáčku soudruhů, panoval tu volnější režim, četly se „západní“ odborné časopisy a postupně vznikl nápad na výzkumný program zaměřený na genetiku, který pracoval s dvojčaty. Kromě toho se lékaři věnovali i výzkumu mj. cystické fibrózy, dědičných chorob ale také dětského diabetu. Výsledkem bylo založení genetické poradny, která dodnes pomáhá budoucím rodičům.
Jak Tibor, který se věnoval nemocem hospodářských zvířat, tak i Renata se ve svých oborech vypracovali na vědeckou úroveň, díky které směli vycestovat za železnou oponu. Shodou okolností měli oba v srpnu 1968 povolení k návštěvě Anglie. Zatímco Renata se s mladší dcerou z Londýna vrátila do Brna dřív, manžel zůstal ve Skotsku, kde prováděl odborný výzkum, a starší dcera byla pro změnu u Danielsů, kde se učila anglicky a zároveň fungovala jako neoficiální au-pair jejich vnoučete.
Brno 21.8.1968
Renata s mladší dcerou tedy zažily invazi „bratrských vojsk“ 21.8. 1968 přímo a po několika dnech se jim podařilo odcestovat do Vídně. Díky půjčce od Tschechische Hilfe se dostaly do vlaku směr Londýn a už 27. srpna vystupovaly na Victoria Station.
Renata se ocitla už podruhé v emigraci. Bylo jí 37 let, měla dvě děti a tentokrát jako rodina startovali nový život. Naštěstí s pomocí „nevlastního bratra“ Harryho, který mj. zprostředkoval nástup obou dcer coby „mimořádných studentek“ na místní gymnázium. Renata získala díky předchozím kontaktům místo v laboratoři zaměřené na genetický výzkum a také její manžel našel uplatnění ve svém oboru na londýnské veterinární škole.
„Doma“ byli mezitím oba odsouzeni za nedovolené opuštění republiky na 2 roky odnětí svobody, k výkonu trestu naštěstí nikdy nedošlo. V roce 1971 přijal Tibor místo na americké Coloradské státní univerzitě v Denveru, co znamenalo částečné odloučení od rodiny. Po přesunu do „Miláčkova“ - města Darlington ve státě Wisconsin, místa, kde jeho slovy žily nejzdravější krávy na světě, si založil vlastní veterinární praxi pojmenovanou Lax Veterinary Clinic. Věnoval se jí třiadvacet let.
Postupně se do Ameriky přestěhovala celá rodina, nejdřív každá z dcer za studiem na univerzitách, nakonec i Renata, která se dál věnovala své milované genetice. Mimo jiné se stala spoluobjevitelkou vzácné, geneticky podmíněné vady způsobující potrat nebo smrt novorozence, která dostala název syndrom Neu-Laxové.
Když získala americké občanství, mohla se po bezmála 15 letech znovu podívat za rodiči do Brna, kam se po roce 1989 už vracela svobodně.
Renata Laxová
Osudy své, rodičů i přátel vylíčila barvitě ve vzpomínkách, které věnovala svému prvnímu vnukovi. Ty naštěstí nezůstaly jen v rodině, ale vyšly jako kniha - nejprve anglicky a v roce 2010 i česky pod názvem „Dopis Alexandrovi“. Určitě stojí za to si je přečíst.
Když rozdávalo město Brno ocenění svým občanům za rok 2024, laureátem jednoho z nich byla i MUDr. Renata Laxová, která jej obdržela za svůj výzkum v genetice. Bohužel už jen in memoriam, zemřela 30. listopadu 2020 v arizonském Tusconu.
Pro další informace:
Renata Laxová: Dopis Alexandrovi, Barrister and Principal Brno, 2010
