Článek
Ve vojenské škole na Pohořelci v Praze učil ve 20. letech politickou geostrategii ruský legionář, major Emanuel Moravec. Jeho přednášky patřily k těm nejpopulárnějším, měl dar slova. Vysoký muž s ustupujícími vlasy patřil k velkým zastáncům československé demokracie a také obdivovatelům ženské krásy. Postupně uzavřel celkem tři manželství.
Už z Ruska si přivezl svou první ženu Helenu, která mu porodila dva syny - Igora a Jurije. Otec nepochyboval, že půjdou v jeho stopách, a také se stanou vojáky. Starší Igor (1920 - 1947) byl premiantem na vojenském učilišti, a se svým otcem se setkal i při čestné stráži u rakve prezidenta T.G. Masaryka.
I jeho další kroky vedly tak, aby na něj mohl být otec pyšný. Jenže po obsazení zbytku Československa Němci a vyhlášení protektorátu nastal u obou zlom ve vnímání přítomnosti. Emanuel, zhrzený tím, že se republika v říjnu 1938 nebránila a vydala Sudety bez boje, se vrhl na politiku a stal se ministrem školství, zakladatelem mládežnického Kuratoria, které mělo vést české děti k oddanosti Říši a Hitlerovi, a asi nejviditelnějším podporovatelem nacistického režimu u nás. Odešel dobrovolně a vlastní rukou ze života v prvním dni Pražského povstání.
Igor šel ještě dál. Zažádal si o německé občanství, byl přijat do SS a odjel bojovat na frontu do Sovětského svazu. Po válce se pod cizí identitou skrýval na Moravě, při zatýkání zastřelil jednoho z příslušníků policie, druhého vážně zranil, a následně byl odsouzen k trestu smrti, který byl také vykonán.
Nejmladší Emanuel Pavel (1932 - 1944), syn Moravcovy druhé ženy a rodinný benjamínek, se měl stát otcovou dokonalou pýchou. Začal chodit do elitní Nationalpolitische Erzeihungsanstalt, kde měla být vychovávána budoucí elita Říše. Osudným se mu stalo spojenecké bombardování tábora Hitlerjungend v Salzburgu.
Životní cesta prostředního Jurije Moravce (1923 - 1964) se naopak začala tvrdým vzdorem a vymezováním se vůči otci. Sice v roce 1936 nastoupil do slavné Foglarovy skautské „Dvojky“, ale záhy byl vyloučen, protože kouřil a ani jinak se nemínil podřizovat autoritám. Jediné, co jej zajímalo, bylo kreslení. Projevil se u něj výtvarný talent, který ale jeho otci nic neříkal. Proto i svého druhého syna dal na vojenskou školu, ze které byl časem odejit na hospodářskou školu a až poté, kdy ani tam nevydržel, mohl chvíli studovat na německé umělecké akademii v Praze. Dlouho to ale netrvalo.
I Jura nebo Jiří Moravec dostal po zásahu otce německé občanství a musel narukovat do německé armády na východní frontu, kde působil jako zakreslovač do map a tlumočník (díky matce uměl dobře rusky). Po pokusu o zběhnutí byl na otcovu intervenci převelen na západní frontu, kde se mu plán opustit německou armádu konečně podařil.
Poslední měsíce války bojoval na straně polské zahraniční armády. Přesto byl po válce odsouzen (s přitěžující okolností rodinného zázemí) Mimořádným lidovým soudem na 7 let do jáchymovských dolů. Po propuštění si zažádal o vystěhování do Západního Německa, což mu bylo po nějaké době i umožněno.
Paradoxně až tehdy se naplno mohla rozvinout jeho umělecká duše. Střídavě žil ve Francii a v Německu, kde si získal určité uznání jako postimpresionistický malíř, který se zaměřoval především na krajinné výjevy. V roce 1960 dokonce získal hlavní cenu města Paříž za moderní umění, ale o čtyři roky později ho zradilo zdraví a on ve svých 41 letech umírá ve francouzském městečku Gigondas, kde prožil poslední léta svého života. Učarovalo mu zdejší světlo i půvabná krajina Provence a konečně tady našel trochu klidu pro svou bohémskou duši.
Část Moravcovy malířské pozůstalosti dnes spravuje stuttgartská galerie Kunsthaus Bühler a jeho malby signované Georg A. Morawetz jsou občas k mání na aukcích za ceny kolem 500 Euro.
Pro další informace:
