Článek
Když se ve vídeňském Hofburgu malá Antonie v roce 1755 narodila, bylo už její matce 38 let a právě si prošla svým patnáctým těhotenstvím. To poslední ji ještě mělo čekat hned následující rok.
Princezna odmalička tak trochu hřešila na své postavení nejmladší a zvlášť tatínka Františka Lotrinského, který se už blížil k padesátce, měla dokonale omotaného kolem prstu.
Už když jí byl rok, byla zaslíbena budoucímu francouzskému králi. Šlo o součást smlouvy o uzavření míru mezi oběma léta znepřátelenými zeměmi. Rakousko zase jednou najelo na plnění slavného hesla „nechť válčí jiní, ty šťastné Rakousko se zasnubuj.“
Sedmiletá Marie Antonie portrétovaná pro francouzského krále
Budoucnosti byla podřízena celá princeznina výchova. Dívka intenzivně studovala francouzštinu i reálie své příští domoviny, což si jezdili osobně kontrolovat vyslanci francouzského dvora. Ti ji shledávali jako inteligentní a s výborným postřehem, ale poněkud lehkovážnou a povrchní, což se jí ostatně s odstupem dalších let mělo stát i osudným.
Když dospěla do věku 15 let, provdala se ve Vídni v zastoupení za dauphina Ludvíka. Ještě před tím byli do sídelního města vysláni francouzský zubař, krejčí, kadeřník, abbé a taneční mistr, kteří ji měli připravit na důstojný vstup do nové vlasti. Poté se vydala s doprovodem na třítýdenní cestu do Paříže.
Na ostrově uprostřed Rýna, který tvořil hranici mezi Svatou říší římskou německého národa a Francouzským královstvím, se z Marie Antonie stala Marie Antoinette. V provizorním dřevěném domě musela ponechat všechno rakouské (včetně spodního prádla, oblíbeného psíka a svého doprovodu) a do Štrasburku už vjela jako dokonalá francouzská princezna.
Marie Antoinette se svými třemi staršími dětmi
První roky jejího manželství nebyly po partnerské stránce nijak oslnivé. Až návštěva bratra Josefa II., který si po chlapsku promluvil se švagrem a zajistil mu díky drobnému chirurgickému zákroku plnohodnotný manželský život, dovolila naplnit posvátný svazek a přivítat do paláce nejdřív prvorozenou Marii Terezii Charlottu a po ní i vytouženého dědice.
Dohromady měl pár celkem 4 děti, dvě ale zemřely, aniž by se dožily dospělosti. Starší syn Ludvík Josef trpěl tuberkulózou kostí a zemřel téměř symbolicky měsíc před pádem Bastily ve svých osmi letech. Nejmladší Marie Žofie se nedožila ani jednoho roku, patrně se narodila předčasně a s vrozenou vadou. Kromě nejstarší dcery zůstal naživu ještě korunní princ Ludvík Karel.
Francouzský dvůr sice nebyl tak pevně sešněrovaný pravidly, jako ten vídeňský, ale i na něm bylo třeba dávat pozor, aby se člověk byť nevědomky, nezapletl do nějaké intriky či aféry. Důkazem je slavná „aféra s náhrdelníkem“, kdy měl kardinál Louis de Rohan zaplatit za přízeň královny mimořádně nákladným šperkem. Ten se uvolila předat Marii Antoinette hraběnka Jeanne de la Motte, která ale mimořádně cenný diamantový skvost ukradla. Ovšem veřejnost byla proti „Rakušačce“ na trůně dlouhodobě zaujatá a odmítala věřit, že by v tom královna, o níž se vědělo, že ráda utrácí za krásné věci a vybavení, neměla prsty.
Originální plán Malého Trianonu, včetně královniny vesnice
Přitom sama Marie Antoinette se cítila nejšťastnější, když mohla dát vale dvoru a „zmizet“ do svého Malého Trianonu - zámečku s okouzlujícími zahradami a její osobní vesničkou Hameau.
Nechala si ji postavit od architekta a ředitele Královské akademie architektury Richarda Mique. Možná proto, že stejně jako její otec, měl i on lotrinské kořeny, dobře si spolu rozuměli a zůstalo po nich hned několik památek. Patří mezi ně královnino soukromé divadlo, malebné vyhlídka, chrám lásky, anglická zahrada, ale především Hameau na břehu uměleckého jezera.
Hameau - vesnička dle zásad J. J. Rousseaua
Na radu malíře a zahradního architekta Huberta Roberta vznikla idylická usedlost o deseti stavbách, včetně mlýna, vše dle rousseauovských zásad o návratu k prostému životu v souladu s přírodou. Tady nebylo třeba nosit těžké róby ani pudrované paruky, místo nich nastupovaly lehké bavlněné či mušelínové šaty a široké slaměné klobouky. Královna, její nejbližší přátelé i děti se tu cítili konečně svobodně. Mohli chovat slepice, pěstovat zeleninu či květiny a hlavně, být sami sebou.
Vesnice ale měla i své řádné obyvatele, kteří v ní hospodařili a většina výpěstků či masa, mléka a vajec ze zde chovaných zvířat končila na královské tabuli v Malém Trianonu. V soupisech zaměstnanců je poznámka, že tu byl i člověk pověřený lovem krtků a krys.
Pravidelným hostem tu býval také švédský důstojník, hrabě Hans Axel von Fersen, který na vlastní přání sloužil ve francouzské armádě a později se angažoval jako diplomat.
S Marií Antoinette byli stejně staří, takže si poměrně dobře rozuměli, což dokládají i dopisy, které si vyměňovali, když hrabě odjel s generálem Laffayetem bojovat do Severní Ameriky . Zlé jazyky začaly šířit klepy o jejich údajném milostném vzplanutí, jehož plodem měla být nejmladší královnina dcera. Nikdy se to ale nepodařilo věrohodně potvrdit.
Hans Axel von Fernsen
To, že má pro královskou rodinu slabost, projevil Hans Axel i po francouzské revoluci v roce 1789. Právě on totiž o dva roky později zorganizoval útěk všech z pařížského zajetí. První část cesty dokonce osobně odřídil spřežení, ale pak si král postavil hlavu, že dál už s nimi přitažlivý Švéd nepojede. Kdo ví, možná, že kdyby k tomu nedošlo, mohl se celý útěk podařit. Jenže urození uprchlíci byli i přes své přestrojení rozpoznáni a navráceni do Paříže, kde byli od sebe z bezpečnostních důvodů už odloučeni.
Ani pak se von Fersen nevzdal a coby diplomat apeloval jak na vídeňský, tak i bruselský královský palác, aby vytvořili Evropskou koalici pro potlačení revoluce. Úspěšný nebyl a když se dozvěděl o popravě královny, stáhl se do rodného Švédska.
Francouzi dlouho nemohli Marii Antoinette zapomenout její rozmařilou a dobrodružnou povahu, při které utrácela vysoké částky nejen za stavby, šperky, šaty a nákladný dvůr, ale i za svou největší vášeň - hazardní hry o spoustu peněz. Proto vše, co s ní bylo spojené, dlouho stálo na okraji jejich zájmu.
Naštěstí se to v posledních letech mění a věcem i místům spojeným s popravenou královnou se zase vrací jejich dávný lesk, který je především důkazem mistrovství šikovných francouzských řemeslníků a zahradníků v minulosti i dnes.
Pro další informace:
J. Čechura a kolektiv: Královská trilogie, Ottovo nakladatelství, 2007
