Článek
Vždycky jsem obdivovala novozélandské Maory a jejich nádherná tetování. Na vypracovaném těle válečníka se odvíjel celý příběh jeho života - slunce symbolizovalo bohatství, kopí boj a želva trpělivost. Ženy spíš dávaly přednost květinám pro jejich krásu. Každá tečka na těle něco znamenala a tak se z nich dalo číst jako z knihy.
Vzpomínáte na film Tetovaný, kde Louis de Funes tolik toužil po originálním obraze od Modigliana na zádech Jeana Gabina, až pro něj udělal téměř nemožné?
S tetováním v našich zeměpisných šířkách, kde postrádáme oceán a „pravé mořské vlky“, co si obrázky na hrudi nebo bicepsu vozili z exotických krajin, se to má všelijak. Jako dítě jsem dostala varování, pozor na každého tetovaného, zpravidla mužského rodu. Neumělé ornamenty totiž většinou představovaly suvenýr z míst, kam posílá nekompromisní jurisdikce.
Ještě před jedenácti lety, kdy se mezi uchazeči o prezidentskou funkci objevil „pomalovaný“ Vladimír Franz, to s akceptací tetování v české společnosti vypadalo všelijak. Postupně se ale vztah ke „stálým obrázkům“ začal měnit, i díky celebritám, které se tu a tam pochlubí nejnovější „kérkou“.
Dnes si spíš připadám, jako kdyby člověk bez tetování nějak vybočoval. S postupujícími tropickými dny se na každém kroku obdivuji či po klausovsku povytahuji obočí nad více či méně vkusnými obrazci.
Tradiční kotvy, proklátá srdce, kříže a lepé děvy dávno vystřídali vlci a další šelmy, lapače snů, andělé, démoni, ale už jsem viděla i Alenku a Kloboučníka ála Disney, kouřící Marilyn Monroe přes celé rameno, Popelku (dýňový kočár nejspíš bude v další etapě) a dokonce i Andreje Babiše přes celá záda, toho naštěstí jen na fotce.
Žádné tetování neodsuzuji, ani když je sebevíc infantilní. Přesvědčil mne o tom příběh muže, který si nechal vytetovat jednorožce. Mělo to pro něj mimořádný význam - vzpomínal tak na svou malou dcerku, kterou mu vzala nemoc.
Sama jsem asi před rokem uvažovala, jestli nezakrýt jizvy po úrazu na noze a pohrávala si s myšlenkou na strom života, ale pak jsem to zavrhla. Přeci jen, lidská kůže má tu nepříjemnou vlastnost, že časem ochabuje, ať se o ni staráte, jak chcete. A takový strom se svěšenými větvemi by asi už nebyl moc estetický.
Dala jsem si tedy zajít chuť a spíš se budu dál rozhlížet kolem, co originálního ještě uvidím, než se s podzimem zase začneme víc zahalovat.
