Článek
První lidé se sem paradoxně nedostali z Evropy, ale z úplně opačného konce světa, což dokládají nejen archeologické nálezy, ale i rozbor DNA prvních osadníků. Ti přišli a připlavili se z Asie, když předtím prošli přes Beringovo moře. V něm před tisíci lety existovalo propojení „suchou nohou“ mezi Kamčatkou a Aljaškou, stejně jako pak dál mezi Kanadou a Grónskem.
Šlo o pravěké lovce, kteří migrovali za stády pižmoně severního - přežvýkavce s dlouhou srstí a nezvykle utvořenou lebkou. Ta spolu s mohutnými rohy slouží samcům při nemilosrdných soubojích o stáda. Zvířata vážící až několik set kilogramů se nedala nikdy ochočit, proto za nimi lidé museli jít pořád dál na východ, než se kontinenty i ostrovy definitivně oddělily.
Býci pižmoňů bojující o nadvládu nad stádem
Jižní okraj Grónska v té době ještě nabízel zelené pastviny, které ale v polárním podnebí neměly dost času na regeneraci během krátkého léta a postupně jich proto ubývalo. Lidé se byli v zájmu přežití nuceni přeorientovat na nové zdroje potravy - především na velryby a tuleně.
V tvrdých podmínkách přežívali jen ti nejodolnější, kteří se dokázali dostatečně přizpůsobit, ať už šlo o obživu nebo stavbu obydlí. Právě tady se mezi Inuity zrodila tradice využívající ke stavbě i sníh v podobě proslulých iglů, které byly vystlané kožešinami. Topilo se v nich pomocí lamp vydlabaných z mastku, v nichž hořel velrybí nebo tulení tuk. Dokonce se na nich i vařilo.
Mastková lampa byla určena nejen pro vyhřívání obydlí, ale i na vaření
Ze západu připluli před rokem 1000 Vikingové, kteří už předtím kolonizovali ostrov Island. Jedním z prvních byl Erik Rudý, který - aby přilákal další - pokřtil Grónsko právě na „zelený ostrov“. On sám se na něj dostal jako vyhnanec po vraždě jiného osadníka. Za ni byl radou vypovězen na tři roky mimo Island, což se také mohlo rovnat rozsudku smrti.
Jenže Erik byl podnikavý a využil času k cestě po moři směrem na východ, při které „objevil“ dosud neznámou pevninu. Když mu lhůta tří let vyhnanství uplynula, vrátil se domů, ale přivezl s sebou zprávy o nové zemi.
První kolonisté, které Erik poté na ostrov přivedl, založili dvě osady na východním a západním pobřeží - jednou z nich je i dnešní hlavní město Nuuk. Sága o Erikovi Rudém vypráví i o jeho dětech, které se dokonce vydaly ještě dál - až na území dnešní Kanady. Samotné Grónsko totiž pro ně bylo zklamáním - nedalo se tu pěstovat ani obilí, ani chovat krávy, které si sice osadníci dovezli, ale neměli je téměř čím krmit. Proto zdejší domácí zvířata byla poměrně malá a slabá.
Přesto tu lidé zůstali - možná i proto, že Grónsko nikdy nemělo krále. Spory se tu řešily na sněmech zvaných „thing“ a často fungoval i kodex cti. Na druhou stranu sem poměrně brzy (cca po roce 1000) proniká křesťanská víra a kolem roku 1200 tu dokonce bylo ustanoveno vlastní biskupství, kterému věřící odváděli desátek v naturáliích - zvířecích kožešinách, tuku a mrožích klech.
Při lovu tuleňů používali Inuité důmyslné kajaky, do kterých se „oblékali“
Později se staly žádaným vývozním artiklem i kostice - pevné a přitom pružné „zuby“ velryb, přes které konzumují plankton z mořské vody. Ty se svým složením na bázi keratinu mimochodem podobají třeba lidským nehtům. Pro naše předky byly neodmyslitelnou součástí šatníků - pánové i dámy si díky nim udržovali elegantně vzpřímenou postavu, když je nosili všité do korzetů.
Kromě zmíněných přírodních zdrojů se jinak všechno zboží muselo dovážet zpravidla z Norska, a to včetně většiny potravin. Spojení zajišťovaly lodě, které připlouvaly nepravidelně, podle počasí. Gróňané měli štěstí, že se jim vyhnuly morové epidemie, které jinak kosily obyvatele nejen v Evropě, ale prakticky celého středověkého světa.
Vypadalo to, že domorodci jsou poměrně odolní vůči nemocem, ovšem jen do roku 1733. Tehdy přirazila ke zdejším břehům loď s misionáři z obce Moravských bratří. Ovšem nebyli to zdaleka první protestanté, kteří se vydali spasit duše domorodců.
Tuleň coby grónský ekvivalent chleba
Ještě pár let před nimi dorazil mladý norský pastor Hans Egede, který se ujal náročného úkolu přeložit Písmo do místního jazyka. Narazil třeba na překladatelský oříšek, jak lidem, jejichž součástí jídelníčku nebyl chléb, přeložit v modlitbě Otčenáš běžně používané sousloví „chléb náš vezdejší“. Poradil si šalamounsky, když pekařský výrobek z obilí nahradil zdejší nejobvyklejší potravinou - a vznikl z toho „tuleň náš vezdejší“.
Spolu s první misionářskou výpravou Moravských bratří, kteří se po 30. válce a nuceném exilu z Čech usadili v Sasku poblíž Žitavy, a v Grónsku založili osadu Ochranov, se ale do vlasti stejnou lodí vrátil i inuitský mladík, který se v Evropě nakazil pravými neštovicemi.
Vzhledem k dlouhé inkubační době nemoci na něm nebylo až do příjezdu na ostrov nic patrné, zato když u něj neštovice propukly, nakazila se jimi postupně během roku téměř celá inuitská civilizace.
Následky byly fatální - bezmála 2/3 Gróňanů během epidemie zemřela. To byl šok i pro Evropany, kteří sice neštovice znali jako smrtelnou nemoc, ale přece jen si vůči ní už stihli vypěstovat alespoň elementární imunitu, než se proti nim na konci 18. století začalo očkovat.
I přesto, že se Inuité mohli domnívat, že jim Moravští bratři přivezli smrt, nezanevřeli na ně. Vůdce společenství Kristián David, který pocházel z česko-německé rodiny, byl kromě kazatele i zručným tesařem.
Nedlouho po příjezdu zhotovil v nově založené osadě Ochranov poblíž Nuuku z dovezeného dřeva první sborový dům, který byl brzy také slavnostně vysvěcen. Dochoval se dodnes, jen místo modlitby v něm současní obyvatelé ostrova hledají trochu jiný typ spravedlnosti - jde o sídlo grónského ombudsmana.
Dnešní Nuuk
Pro další informace:
Petr Koubský: Dějiny Grónska, Edice N, 2026
