Článek
Vyrostla jsem na sídlišti, od kterého je vzdušnou čarou kilometr policejní střelnice, takže vzdálené bouchání mne hned tak nevyvede z míry. Ale jestli něco bytostně nesnáším, jsou to petardové orgie nastávající koncem roku.
Pokaždé si vzpomenu na svůj první Nový rok v redakci, kdy jsem dostala za úkol zavolat do nemocnice na příjem, kolik bylo na Silvestra utržených prstů. Kupodivu, ten rok byli všichni ve stotisícovém městě i přilehlém okolí tak disciplinovaní, že se žádné „krváky“ nekonaly.
Proto jsem po dohodě s vedoucím vydání zkusila i veterináře, kde jsem bohužel byla úspěšnější. Příběh pána, který se vydal se svým jezevčíkem podívat na novoroční ohňostroj a ještě ho napadlo, že nechá „Punťu“ trochu proběhnout, dopadl tragicky. Pejskovi rány ani světlice nevadily - byl to vzorný lovecký pes - ale osudnou se mu stala aportovací vášeň. Když jeden z dělbuchů dopadl kousek od něj, poslušen své přirozenosti se k němu rozběhl a vzal ho do tlamičky. Jenže v tu chvíli se odehrál opožděný odpal a milého jezevčíka to stálo většinu dolní a část horní čelisti.
Veterinář sice bydlel hned za rohem a otevřel na první zazvonění, ale milému „Punťovi“ už mohl pomoc jen jedním způsobem, kterým mu ukrátil utrpení.
O mazlíčky s reakcí na střelbu se sice jejich majitelé většinou postarají, když jim na nejexponovanější hodiny přidají do krmení něco pro zklidnění, ale je tu spousta živočichů, kteří si musí ohlušující lidské „vítání“ nového roku prožít, aniž by jim někdo vysvětlil, proč se celý svět zbláznil a dvounožci si prostě musí bouchnout.
Letos bude s ranami ale spojené trauma i pro řadu lidí, kterým výbuchy připomenou nejen válku za humny, ale i tragický zločin pár dnů před Vánocemi na Karlově univerzitě.
Naštěstí se našlo dost osvícených měst, které upouští od oficiálního ohňostroje, ale myslím, že se vyskytnou tisíce těch, kterým by prostě pro pocit úplné oslavy nestačilo jen bouchnout láhev šampaňského pro přípitek. Budete to i vy?
