Článek
Vysvětlení je jednoduché. Brno v roce 2010 zakázalo vyhláškou pasivní i aktivní způsob žebroty, a naopak za určitých podmínek povolilo provozování hudby na veřejnosti s možností dobrovolného příspěvku kolemjdoucích - tedy hezky česky „busking“.
A tak na jednom konci podchodu pod Hlavním nádražím uslyšíte celkem pravidelně staršího pána, který sedí na reproduktoru, do kterého pouští základy známých melodií, a do nich výborně hraje na klarinet či saxofon. Dokonce je schopný zahrát kolemjdoucím i jejich oblíbenou písničku na přání.
Na druhém konci podchodu mívá obvykle rozložený improvizovaný stánek domorodec z jižní Ameriky, který kromě prodeje náramků a CD hraje - opět na podklad z přehrávače - slavné melodie v úpravě na syrinx (česky známý také jako Panova flétna).
Zajímavou postavou bývá pán s klávesami a 2-3 československými vlčáky, který má před sebou umístěný plakát, že svou produkcí vydělává na krmení v záchranné stanici pro tohle nádherné plemeno.
Moc ráda potkávám improvizovanou cimbálovku, ta bývá k slyšení zpravidla před víkendem, nebo několik cellistů, kteří hrají moderní písničky v úpravě pro jejich ušlechtilé nástroje. Po invazi na Ukrajinu se začal v ulicích objevovat i starší pán s „garmoškou“ - tahací harmonikou, na kterou vyhrával písničky ze své domoviny.
Nedávno mne dokonce ve směru cesty „otočila“ drobná dívčina, která s kytarou zcela ovládla prostor na České ulici „pod hodinami“. Hrála a zpívala tak výborně moji oblíbenou písničku od Miley Cyrus, že jsem místo do centra zamířila opačným směrem, abych ji odměnila.
Slečny jsou vůbec vděčným terčem posluchačů. Další talentovaná dívka pro změnu parádně krotívá v ulicích housle a občas potkávám i šikovné hudebnice s příčnými flétnami.
Budova brněnské konzervatoře u parku Lužánky
Vůbec je mezi buskery - pouličními hudebníky - hodně mladých. Jak je to možné? Jednoduše. Ve městě uprostřed hudebního jihu Moravy, kde Leoš Janáček založil před více než 100 lety jednu z největších konzervatoří pro středoškoláky, a kde od roku 1947 funguje Janáčkova akademie múzických umění (JAMU), se vždycky najde dost mladých mužů a žen, kteří potřebují cvičit na svůj nástroj, případně protáhnout si hlasivky.
Navíc on takový trénink mezi posluchači, kteří na vás nepřijdou cíleně do koncertního sálu, je skutečnou „vysokou školou života“. O to větší radost pak interpret má, když zaujme a lidé se zastaví, aby si ho poslechli až do konce.
Jihomoravská metropole sama podporuje zpěv či hru na veřejnosti tím, že ji omezuje svou vyhláškou vysloveně symbolicky, a tak nic nebrání hudebním vystoupením na slušné úrovni. Pokud vím, jediné, co musí hudebník splnit, je setrvat na stejném místě maximálně 2 hodiny, a pak se posunout někam jinam.
Pravda, občas se najde i člověk v nelehké životní situaci, který alespoň vytáhne foukací harmoniku a předstírá, že na ni hraje, aby nedostal pokutu od policejní hlídky za žebrotu. Sám je pak třeba překvapený, když se naučí systémem „pokus-omyl“ zahrát alespoň jednoduchou melodii. Ne nadarmo to připomíná pověstného Dalibora a jeho výuku na housle během kázeňského trestu, jak vypráví pověst o věži Daliborce na Pražském hradě.
Nosím pořád v kapse pár drobných pro „strýčka Příhodu“, a když mne nějaké pouliční vystoupení zaujme, moc ráda přihodím do otevřeného pouzdra od nástroje „vstupné“ na koncert, které dělá kolemjdoucím obyčejný den o něco příjemnějším.
Pro kontext:
