Článek
O tom, že literární vědec z Palackého univerzity (UP), který se odborně zaměřoval nejen na Vladimíra Nabokova či Philippa Rotha, ale i na britské detektivky, patří v posledních letech k nejlepším českým autorům promyšlených detektivních příběhů, myslím nemusí být sporu.
Jeho série „detektivů od Nejsvětější Trojice“ měla to štěstí, že se jí ujali výborní režiséři (Viktor Tauš a Jan Hřebejk), kteří spolu se scénáristou Petrem Jarchovským a herci kalibru Kláry Melíškové, Miroslava Krobota či Stanislava Majera, o výborně obsazených vedlejších rolích ani nemluvě, vysoustruhovali mistrovské TV minisérie.
Od Případu pro exorcistu přes Modré stíny, Pět mrtvých psů až po Živé terče a Vodníka jde o zapamatovatelná a chytrá díla, po kterých nevypnete televizi s tím, jak jste se detektivkou dobře v neděli večer pobavili. Spíš naopak, téma i odhalení ve vás - máte-li jen špetku empatie - budou ještě kratší či delší dobu rezonovat a budete přemýšlet, jak vlastně jednoduše se dá překročit pověstná červená nit od obyčejného člověka k pachateli. A jak je to se stoupajícím počtem obětí stále jednodušší.
S posledními dvěma Sýkorovými knihami by ale takové natáčení bylo mnohem náročnější. Jak v předchozích Nejhorších obavách (2020), tak i v aktuálně na předvánoční pulty dodaných Žádných dobrých zprávách už totiž hlavní hrdinka Marie Výrová alias Velká Sova není šéfkou olomoucké mordparty, ale s postupujícím věkem dala přednost kariéře přednášející na právech UP, která - tak trochu dotlačena okolnostmi - vyšetřuje zpočátku na vlastní pěst.
Nebyl by to ovšem Michal Sýkora, kdyby své čtenáře vedl jen přímou cestou mord-pachatel, aniž by zabrousil k bohatému a na vyvolání pocitů chirurgicky přesnému vystižení prostředí, pozadí jednajících postav a nedostal se ani ke společenské kritice.
Tentokrát si vzal na paškál kromě důvěrně známého univerzitního mikrokosmu i subkulturu, kdy muži hledají „ztracené“ jistoty v on-line světě. Tam se z nedostatku příležitostí či zdánlivé neochoty ženských protějšků kombinované s politickou korektností rodí nový typ mužů-incelů propadajících stále hloub do bahna misogynie. Obzvlášť, když jim k tomu ti s postranními úmysly, ještě víc pomáhají a utvrzují je ve správnosti rovnice muž/pán světa =žena/absolutní podřízení.
Zvlášť silně to vyznívá z vnitřních dialogů pachatele s neutěšeným dětstvím, který by možná - v případě včasného zásahu psychologa s logopedem - nikdy nemusel sjet po incelské spirále až na úplné dno.
Kromě Olomouce a okolí sehraje důležitou roli v příběhu i rybník u Tovačova
Proti němu stojí zpočátku tápající mladá policistka, kterou nezastaví ani ne právě uspokojivý rodinný život, aby se nevydala po stopě a nevyslechla si rady Velké Sovy, která se k vyšetřování dostává ze zcela nepravděpodobné strany. Díky tomu zjistí, jak případ, který zaujal ji díky zmínce o konspirační teorii vysvětlující smrt Alexandra Dubčeka, může být propojený s brutální vraždou mladé manažerky strážní služby, spáchané v předvánočním čase na silnici z Olomouce.
Než se z celého klubka zašmodrchaných nití podaří utkat výsledný obraz muže s řadou „zářezů“ na pažbě, musí každý z hrdinů projít vlastní cestou. Na nich je doprovázejí i milovaná zvířata, která - jak už jsme se s tím u Sýkory také setkali - sehrají důležité role.
Nemůžu si pomoc, ale jak se mění naše společnost, jsou i Sýkorova témata čím dál temnější - od adoptované fenky Buči pojmenované podle města, kde málem přišla v místním útulku o život, přes historika bavícího se vypouštěním fake-news, až po ženu, která obětuje pro nevěrného muže svou kariéru, aniž by to u něj vzbudilo alespoň náznak vděku.
Ani Marie Výrová nezůstává stejnou, byť i 10 let po odchodu z činné služby pořád naslouchá milovanému Bobu Dylanovi (jen autor už ho tak často necituje), brilantně kombinuje a hlavně, čerpá z nepřeberných zkušeností s lidskou psychikou. Pokaždé, když na stránkách promluví, doslova slyším Kláru Melíškovou.
Zvlášť je to výrazné, když se na konci svěřuje kolegovi Edelweissovi, současnému šéfovi „její“ bývalé mordparty, jak ji děsí, že se lidé chovají, jako když „nenávist patří mezi základní lidská práva“ i že ji ubíjí „to, jak se rozšířila závist, hněv a frustrace.“
Sice to není zrovna idylické vánoční čtení, ale rozhodnete-li se sáhnout po novém Michalu Sýkorovi, já za sebe dávám palec nahoru.
Pro další informace:
Michal Sýkora: Žádné dobré zprávy, Host, 2025
