Článek
Villa Gott by měla ukázat, jak Mistr žil před smrtí, alespoň tak si to představuje vdova po tenorovi, která se prý tak domluvila s jeho dcerami. Když pomineme, že už tu jednou byl pokus o Gottovo muzeum, které vzápětí zkrachovalo - a to byl zpěvák ještě naživu, je otázkou, koho takové zakonzervované mauzoleum bude po letech zajímat.
Půjde o další z mnoha snah, jak zpřítomnit Karla Gotta i po jeho odchodu, který připomínal svým pojetím všenárodní tryznu.
Stejně jako každý, kdo požil dětství a mládí v Československu, ani já jsem před „božským Kájou“ neměla úniku. Nejvíc ho mám patrně vtištěného ze Třech oříšků pro Popelku, kde se ptal „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?“ a také jsem ho měla ráda v krásné kantiléně „Muzika“ nebo melancholické „Kam tenkrát šel (můj bratr Jan)“, o které jsem se až zpětně dozvěděla, že měla být o Janu Palachovi.
Později jsem objevila jeho písničky ze šedesátých let, kde takové hubené a nohaté „ucho“ zpívalo o krávách, o Marii z West Side Story nebo „Oči má sněhem zaváté“. A taky řádil jako ďas (v pozitivním významu) v nejikoničtějším z českých muzikálů „Kdyby tisíc klarinetů“.
Když jsem coby dítko školou povinné zjistila, že má dceru Dominiku, strašně jsem jí záviděla takového tatínka. Jak se později bohužel ukázalo, nebylo až tak moc co závidět a dneska je mi jí spíš líto.
V době, kdy jsem začala nabírat rozum a zkušenosti, mne naopak Gott silně odpuzoval. Bylo to v časech, kdy vydal knihu „Jak to vidí Karel Gott“ a jeho kombinace pseudovidění pod povrch věcí, milostných dobrodružství a vůbec vztahu k ženám bylo tím, proč jsem ho programově z života vymazala až na sem tam náhodně vyslechnutou písničku z rádia. Absolutně jsem nesnášela, a dodnes mi vadí třeba „Kakaová“ nebo „Když muž se ženou snídá“, přijdou mi neuvěřitelně ulepené a klišoidní .
S příchodem nového století, po změně životní role v milujícího otce/manžela bohužel nebylo před pečlivě přes růžový filtr pouštěnými informacemi z Gottova soukromí takřka úniku. Vrchol přišel v kombinaci malých dětí a nemocného starce, chybět nesměl ani roztomilý pejsek, který dle potřeby focení mizel a znovu se objevoval.
A pak ta show, která se rozjela kolem umírání a smrti (dojemný duet Srdce nehasnou, vlastní pohřeb, film a kniha i plánované muzeum). To všechno už na mne vážně bylo nějak moc a Gotta mi to definitivně odsunulo do šuplíku bizarní minulosti.
Změna přišla s výborně zdrojovanou knížkou Pavla Klusáka Gott: Československý příběh. Autor v ní bez zbytečného patosu podává unikátní více než padesátiletou kariéru českého tenora, včetně uvedení na pravou míru některých vžitých a zpěvákem po léta podporovaných mýtů (působení v Las Vegas, popularita Gotta v německy mluvících zemích, podpis Anticharty, koncertování na výletních lodích). Díky němu jsem hodně věcí o Gottovi zpětně pochopila, a dokonce si zase sem tam pustím některou z jeho písniček, většinou ale těch z ranější tvorby.
Ale do muzea se vážně nechystám…
