Článek
Pravda, naši dávní předkové v jeskyních asi ještě moc neřešili, jestli a jak jim rostou nehty a ztvrdlou kůži na chodidlech brali spíš jako přednost, aby necítili kdejaký kamínek při chůzi naboso.
Ale už ve staré Číně, Babylonii a Egyptě se objevili první specialisté řešící zdraví a úpravu nohou i rukou. Mimochodem, už tenkrát se lidé, kteří na to měli čas a prostředky, chtěli odlišovat a toužili zvýraznit svou krásu i na končetinách.
Podle rukopisů z období čínské dynastie Ming si císařové a jejich manželky nechávali natírat nehty na červený i černý odstín již 3.000 let před naším letopočtem. To slavná Egypťanka Kleopatra prý při svádění Julia Césara upřednostňovala na nehtech temně rudou a královna Nefertiti pro změnu měla v oblibě rubínovou barvu, kterou jí na ně aplikovaly zvlášť školené otrokyně.
Prapůvod v péči o nehty na nohou i na rukou můžeme najít už ve starověkých říších, včetně Egypta
Ani ve středověku se lidé péči o nehty nevyhýbali, jen ji spíš odbývali v soukromí, jak o tom svědčí celá řada dochovaných obrazových pramenů. Výjimkou byli ranhojiči a lazebníci (obvykle v jedné osobě), kteří měli v nabídce kromě úpravy vlasů a vousů, očisty těla a přikládání pijavic k pouštění žilou i drobné chirurgické zásahy, včetně úlevy od zarostlých nehtů.
I tehdy ještě patřila péče o nohy spíš do sféry zájmu majetnějších lidí, kteří chodili obutí do poctivých kožených bot. Většina si musela vystačit tak, že zpravidla v létě chodila naboso, případně používala různé, podomácku vyrobené měkké trepky třeba upletené z orobince, v zimě se nosily bytelnější dřeváky.
Péče o nohy byla v 18. století spíš domácí záležitostí
Nová éra pedikúry přišla až s širší dostupností bot, což především v Československu znamenalo působení firmy Baťa. A právě tady přichází na scénu i „Baťův pedikér“ František Kocourek.
Rodák z brněnské Anenské ulice, kde přišel na svět v únoru 1899, se s rodiči a třemi staršími bratry stěhoval coby sedmiletý do Kyjova, kde také studoval místní gymnázium. Ihned po maturitě musel narukovat na vojnu a po krátkém výcviku ve Vídni byl převelen na frontu do Haliče. Na rozdíl od řady svých kamarádů přežil, a tak se mohl po návratu nechat zapsat nejdřív na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, po vzniku Masarykovy univerzity v Brně (1919) přešel na ní.
Dokončil první část studia s titulem MUC (kandidát všeobecného lékařství), jenže pak se na něm dědictví války přece jen projevilo a on zjistil, že se mu při pohledu na krev dělá fyzicky nevolno. Studia proto nedokončil a začal se ohlížet po jiném oboru.
Šikovným rukám Františka Kocourka svěřovala své nožky i herečka Nataša Gollová
Šťastná náhoda jej v roce 1928 přivedla do Zlína, kde se nejprve stal manipulantem ve skladu obuvnické továrny. Jenže to by jeho šéfem nesměl být Tomáš Baťa, který nechtěl nechat znalosti a schopnosti šikovného třicátníka ležet ladem a pověřil ho založením a zdokonalením „přidružené výroby“, kterou se stala pedikúra.
V té době už ženatý Kocourek, navíc otec dvou malých synů, se konečně našel. Nejenže sám poskytoval pedikúru přímo ve Zlíně, ale zároveň školil desítky dívek a mladých mužů, kteří se stali neodmyslitelnou součástí Baťovy nové obuvnické koncepce. Ve většině obchodních domů Baťa vznikaly speciální pedikérské kabiny a zákazníci byli poučováni, jak je péče o chodidla i nehty důležitá pro jejich celkové zdraví.
Svůj díl osvěty udělaly i dobové filmové hvězdy - Oldřich Nový, Adina Mandlová, Věra Ferbasová či Zita Kabátová, kteří své nohy pravidelně svěřovali do rukou Františka Kocourka a nechávali se při tom fotit do propagačních materiálů firmy Baťa.
Nejen v Československu, ale i v zahraničí šířil František Kocourek nejnovější poznatky o pedikúře, v čemž mu pomáhala znalost jazyků - kromě rodné češtiny ovládal i němčinu, angličtinu, francouzštinu a ruštinu. Školil mimo jiné i v někdejší Jugoslávii, na celé čtyři měsíce byl vyslán do francouzském Hellocourtu a během válečných let se v Berlíně staral o nohy místní smetánky, včetně Evy Braunové.
Součástí Kocourkova pedikérského školení byly také přednášky o ortopedii.
Po skončení války a zestátnění Baťových závodů se rozhodl zaměřit především na výchovu nových generací pedikérů. Svoje dlouholeté zkušenosti zachytil v učebnici Teorie a praxe pedikúry a přednášel na Učňovské škole obchodní pro výuku prodavačů obuvi v Koryčanech.
Bohužel nikdo z jeho dětí ani vnoučat se stejnému oboru nevěnoval, a tak až šťastná náhoda v podobě objevu pradědečkova kufru plného brožurek a fotek prvorepublikových hvězd s osobním věnováním přivedla v roce 2019 Kocourkova pravnuka Jakuba Neradilka k tomu, aby začal pátrat po osudech i práci svého předka.
Výsledkem je nejen webová prezentace Baťův pedikér - První baťovský pedikér , ale zároveň i putovní výstava, která je letos až do 18. května k vidění v Muzeu Vyškovska
Pro další informace:
