Článek
Jeho jméno budí respekt, přeci jen je v něm řeč o krvi. Jenže jeho dnešní interpretace coby po krvi bažící potvory vznikla omylem a souvisí s nešťastnou kapitolou v historii plemene, kdy byli jednotlivci v 18. a 19. století využíváni při honu na uprchlé otroky.
Správně se ale jedná o označení psů, kteří byli po staletí drženi v „čisté“ linii, tedy nekřížili se s žádnými jinými. Odtud pak anglické označení „lovecký pes čisté krve“ neboli bloodhound.
Opatství sv. Huberta v Belgii - kolébka bloodhoundů
Ale jeho správné jméno by mělo vlastně znít „pes sv. Huberta“. Právě tenhle světec, který je patronem honu, myslivců, lukostřelců, ale i ochránce proti psímu kousnutí a vzteklině, stál u zrodu svatohubertské tradice.
V belgickém Lutychu, kde žil v 8. století, se traduje, že když se vydal na lov v den úmrtí manželky při porodu, zjevil se mu jelen s křížem mezi parohy, který mu připomněl, aby se soustředil nikoliv na věci z tohoto, ale z věčného světa. Hubertova další cesta pak byla zbožná, stal se knězem a mimo jiné založil klášter, který nese jeho jméno. K němu dodnes patří hluboké lesy, které místní mniši využívali pro lov. Nikoliv z kratochvíle, ale pro obživu.
Právě tady proto začali kolem roku 1000 cíleně chovat psy s co nejlepším čichem. Postupně se jim podařilo vyšlechtit skutečné mimořádnou rasu. Ve 12. století už pravidelně každý rok odevzdávali jeden pár francouzským králům, kteří si jich ve své smečce mimořádně považovali. Nešlo o jedince, kteří by dokázali vysloveně strhnout štvané zvíře, ale naopak tiché stopaře, kteří lovce dovedli až ke kořisti.
Spící bloodhound na kolorované litografii E. H. Landseera z roku 1835
Zatímco v královském psinci se ale svatohubertští psi křížili s dalšími plemeny, v klášteře i nadále zůstávali v původní podobě. Což se jim paradoxně vymstilo a během 19. století kvůli častému příbuzenskému křížení téměř vymřeli. Záchrana přišla zpoza kanálu. Do Anglie se svatohubertští psi dostali jako dar francouzského krále Jindřicha IV. jeho protějšku Jakubovi I., kterému věnoval rovnou celou smečku.
Na ostrovech se podařilo udržet poměrně slušnou linii bloodhoundů, kteří se odtud vrátili nejen do Evropy, ale zároveň pokračovali i za moře, do kolonií. Tady se začala psát nová kapitola jejich využití.
Zatímco v Evropě se s nimi počítalo jako s brilantními stopaři hlavně vysoké zvěře, Amerika a Austrálie je začaly využívat ke stopování lidí. Šlo především o ztracené osoby či uprchlé trestance, v menší míře se nasazovali i na stopování uprchlých otroků před občanskou válkou a zrušením otroctví.
Dospělý bloodhound
Jejich čich je fenomenální, zvlášť pokud projdou navíc cíleným výcvikem. Dovedou ujít desítky kilometrů, aniž by se nechali zmást vodními toky či tím, že se objekt jejich zájmu snaží svou stopu překrýt třeba pachem koření. Vystopovali mj. i člověka, který se ukryl ve výšce na stromě nebo v davu jiných lidí.
Od roku 1962 dokonce v USA existuje přímo Národní policejní asociace bloodhoundů. Své místo ale našli zástupci plemene i ve sborech v Itálii nebo ve Francii a někteří jedinci jsou i součástí dalších národních policejních sborů.
Psi sv. Huberta mají vlastní jednotky u francouzských četníků nebo v italské policii
Vloni v listopadu potvrdila pověst bloodhoundů fenka Christiana Akali z křivoklátských hvozdů, nebo jak jí říkají doma Kali. Se svou majitelkou - policistkou Evou Ulmovou z Volyně se odmalička věnovaly výcviku mantrailingu, čili specifické disciplíny, při které pes sleduje individuální pach konkrétní osoby.
Když pak přišla zpráva, že se v nedalekém Bavorově ztratila starší paní, vydaly se po její stopě. Kali dovedla svou paní po několika kilometrech k remízku, kde byla dezorientovaná a podchlazená seniorka schovaná.
Za záchranu lidského života získaly Eva a Kali cenu „Statečné psí srdce 2024“ v kategorii záchranného činu neslužebních psů, které uděluje International Bloodhound Academy.
Pro další informace:
