Článek
Nejekologičtější jsou bezesporu ti, kteří bydlí v místě, kde jsou pochovaní jejich předkové a dostanou se za nimi třeba každý týden. V létě zalévají žardinky plné voskovek, na podzim přinesou chryzantémy a na vánoce věnec z mahonu, obarvených štětek barvířských, šišek a slaměnek. Ideální to mají pozůstalí, kteří vlastní zahrádku a květy z ní mohou zdobit hroby od jara až do zimy.
Jenže pak je tu nemalý zástup lidí, kteří už dávno nebydlí na adrese předků a Dušičky jsou pro ně logistickým rébusem, zvlášť pochází-li část z rodiny třeba od Karlových Varů a část od Zlína. S ohledem na vzdálenost pak volí trvanlivější výzdobu. Na hrobech se tak objevují plastové kreace zářivých barev, které je sice nějaký čas ozdobí, ale z logiky věci přirozeně neuvadnou.
Pak nastává klasická otázka „kam s nimi“. Nevím, jak u vás, ale já jsem ještě na žádném hřbitově, kam se pravidelně vracím, zatím nádoby na separovaný odpad nepotkala. V jednom chumlu končí v kontejnerech jak tlející zbytky květů, tak i plasty a - co je nejhorší - zbytky svíček.
Nemám teď na mysli ani tak běžné svíčky v rozmanitých svícnech či kalíšcích, ale čínská blikátka na bázi LED s baterií, které sice vydrží svítit třeba od Dušiček až do Vánoc, ale pak si málokdo dá tu práci zase je odnést a ekologicky zlikvidovat. Právě kvůli bateriím přitom představují mimořádné riziko pro lidi i přírodu.
Málokdo se nad takovým problémem sám zamyslí a k tomu, abychom lidem nařizovali vyhláškami či zákony, co na hřbitov mohou či nesmí dávat, asi hned tak nedospějeme.
Hřbitov po Dušičkách
Plochy hřbitovů olemované vysokými zděnými ploty, které stojí na kraji každého města či vesnice, by se ale v budoucnu mohly změnit na parky, kde by si lidé připomínali své blízké třeba u jezírka, na louce nebo v lese.
Poslední dobou se už tu a tam objevují ekologičtější typy míst pro vzpomínky na odešlé členy rodiny. Sympatický je mi projekt „Les vzpomínek“, který vznikl v pražských Ďáblicích. Dotyčný si ještě za svého života zvolí, jaký strom je mu nejbližší, a pod jeho kořeny pak najde poslední útočiště. Vrátí se tak přirozeně zpátky do přírody a jeho nejbližší za ním chodí do „Lesa vzpomínek“.
Krásně vypadá i „Zahrada vzpomínek“ u slovenského Zvolena, kde dokonce létají včely a lidé si sem už zvykli vyrážet na pravidelné procházky. Zesnulé tu připomínají jednoduché desky zasazené přímo do louky. Při ukládání ostatků se používají jen snadno rozložitelné materiály a člověk se tak stane přirozeně zase částí přírody, než když leží pod těžkou náhrobní deskou.
Myslím, že by i nejeden pozůstalý začal vnímat „povinnost“ dojít na hřbitov úplně jinak a cítil se mnohem svobodněji a upřímněji, než mezi desítkami či stovkami hrobů, kolumbárií či honosných hrobek.
A jakému poslednímu místu byste dali přednost vy?
Pro další informace:
