Článek
Nakonec mne dovedla k regálu, kde byly vystaveny knihy v úplně jiném oboru, než bych vzhledem k povaze titulu čekala. Tonda Zápotocký nestál v důstojné společnosti historických svazků, ale měl kolem sebe zcela jinou vybranou společnost.
Z jedné strany se k němu tulil král otužilců Wim Hof, z druhé spěchali za pukem čeští hokejisté. Pro jistotu jsem se zašla prodávající slečny zeptat, zda se tak nestalo omylem, ale byla jsem ujištěna, že knížka je umístěna správně. Až pak mi přišlo na mysl, že při zalistování nejspíš došlo k záměně za dalšího slavného Čecha na „Z“ - běžce Emila Zátopka.
O týden později už naštěstí Zápotocký - Příliš mnoho životů od historika Michala Stehlíka „seděl“ na správné polici mezi dalšími historickými knihami. Tahle „veselá“ historika ovšem jasně nasvěcuje, proč se vůbec 36 let po pádu komunismu ještě věnovat „zapomenutému“ prezidentovi.
Ředitel Muzea literatury a profesor moderní historie Michal Stehlík si dal tu mravenčí práci, že kromě Antonína Zápotockého coby zakladatele Komunistické strany Československa, jednoho z hlavních odborářů, premiéra a posléze i prezidenta nastupujícího po Klementu Gottwaldovi jej představuje i jako syna jednoho z vůdčích sociálních demokratů, šikovného rétora a spisovatele.
Díky podrobnému bádání v českých i zahraničních archivech (včetně těch v Moskvě - bohužel jen zprostředkovaně) poznáváme Tondu také jako dítě z rozvětvené rodiny, kde z 9 ratolestí dožilo dospělosti jen 5, či houževnatého mladíka, který neváhal chodit od měšťanky dlouhou cestu pěšky, jen aby nepřišel o vzdělání.
Bez patosu nahlížíme na neutěšenou situaci rodiny, která ze zkušenosti své i svých nejbližších sousedů ví, jak je hrozné narodit se bez kapitálu, a autenticky se snaží udělat všechno pro to, aby se její děti už měly líp.
Zápotocký se sice vyučil kameníkem, ale pro nepevné zdraví (z vojny je dokonce předčasně propuštěný pro chrlení krve) se rozhodl ohánět raději perem než perlíkem. Stal se z něj poměrně uznávaný autor (nejen pro dospělé, ale časem i pro děti) a šikovný organizátor, který později sehraje jednu z hlavních rolí v organizování 25. února 1948.
I proto je jedním z prvních, kdo po vyhlášení protektorátu končí jako „nebezpečný živel“ v koncentračním táboře. Tady si Stehlík dal tu práci, aby ověřil tradované historky o tom, že Zápotocký coby „kápo“ mučil holandské vězně, když kdysi pronesl, že „za války řezal holanďany“. Co o tom překvapivě archivy vydaly za svědectví najdete kromě řady dalších informací na bezmála 440 stranách poctivě popsaného života. Díky tomu se z někdejší dvourozměrné agitky stává člověk z masa a kostí, kterému v rozumné míře není cizí nic lidského.
O jeho odvaze (nebo neinformovanosti?) svědčí i fakt, že ve dnech po měnové reformě v roce 1953 se i s manželkou vydal do pražských ulic přesvědčit se, jak na ni lidé reagují. Což není jediné nahlédnutí do jeho rodinného života, kde se kromě dvou legitimních dcer vyskytovalo i jedno napůl veřejné tajemství.
Zajímavá je i závěrečná kapitola mapující „Druhý život“ Antonína Zápotockého po jeho smrti v roce 1957, kdy se sice i u něj objevuje (ovšem v menší míře než u jeho předchůdce Gottwalda) snaha po vybudování pozitivního odkazu. Ten se s pádem komunismu převážil naopak do výrazně negativnějšího obrazu, aby postupně začal v obecném povědomí rychle blednout.
Po rozsáhlé monografii Martina Gromana o komunistickém rebelovi Františku Krieglovi je to v krátké době další vyplnění určitého dluhu k lidem, jejichž pohnutky pro budování minulého režimu nebyly až tak schématické, jak by se nám při ohlédnutí do minulého století mohlo zdát.
I proto stojí za to se možná trochu přemoci a Zápotockého, který utkvěl v obecné paměti střípky, jako když dětem na počátku 50. let poněkud nešťastně v rádiu vysvětloval, že „Ježíšek vyrostl, zestárl a stal se z něj Děda Mráz,“ si sami přečíst.
Pro další informace:
Michal Stehlík: Zápotocký - Příliš mnoho životů, Jota, 2025
