Článek
Jihočeská Zliv kousek od známější Hluboké nad Vltavou není nijak velké město. Žije v něm ani ne 3500 obyvatel, ale docela tu kvetl spolkový život.
Přesto, když tady při místní základní umělecké škole vznikl koncem 80. let dětský dramatický soubor Hudradlo, který nedlouho poté začal vítězit na okresních, krajských i národních přehlídkách, bylo to jako zjevení.
Převážně dívky školního a středoškolského věku s nadšením chodily na zkoušky, podrobovaly se přísnému režijnímu vedení a nejedna snila i o kariéře skutečné herečky. Hudradlo se pro ně stalo druhým domovem a doslova posedlostí, kterou zpětně hodnotí až jako sektu. Zkoušelo se několikrát týdně, společně se jezdilo na prázdninová soustředění v létě i v zimě, vyráželo se na soutěže a v klubovně bylo cítit, jak jsou všichni oddaní vedoucímu a režisérovi v jedné osobě. Jenže pak přišel o to větší šok.
Všechno, co fungovalo jako dětská zájmová činnost, krylo druhou tvář režiséra a vedoucího souboru Miroslava Slavíka. Na počátku krachu jeho „životního díla“, jak sám Hudradlo označoval, stála zdánlivá banalita. Ve videokameře se mu zasekla kazeta a on ji odnesl do opravny. Když ji opravář vyprostil, chtěl zkontrolovat, zda se nepoškodila. Jenže to, co viděl na záznamu, s ním pořádně otřáslo a donutilo ho vše nahlásit na policii.
Slavík si natáčel obnažené dospívající dívky a jak se později ukázalo, i sexuální praktiky, které s nimi provozoval. Nejednalo se jen o slečny už už dosahující na hranici zákona, nejmladší prokázané oběti režiséra bylo pouhých devět let.
Během soudního líčení jak u okresního, tak později u krajského soudu v Českých Budějovicích se Slavík sice snažil hájit - obdobně jako později Kulínský - tím, že si na něj dívky všechno vymyslely, ale jeho vlastní videonahrávky zabavené při domovní prohlídce mluvily jasně. Skutek se stal. Kolik celkem bylo zneužitých dětí za 20 let fungování souboru, to už se ale plně dokázat nedalo.
V prosinci 2002 padl verdikt - 8 let odnětí svobody, ústavní sexuologické léčení a zákaz práce s dětmi. To vše už je minulostí. Zda se dotyčný ještě někdy vrátil k práci s dětmi, nevím.
Každopádně, pokaždé si na něj vzpomenu, jakmile slyším diskuzi o tzv. Dětském certifikátu. Ten by měl ochránit děti před lidmi, kteří už byli za nějaký delikt proti nejbezbrannějším odsouzeni, aby s nimi nemohli ani po případném zahlazení trestu dál pracovat. Jenže zatím se tak neděje - a to je ostuda všech, kdo přijetí takového zákona zdržují, ať stojí napravo, nalevo nebo v politickém středu.
Děti sice zatím nevolí, ale traumata s predátory, na které budou mít „tu čest“ narazit, si ponesou celý život. A ne každému se z toho podaří později vypsat, jako spisovatelce Haně D. Lehečkové v její čtvrté knize Poupátka.
Mimochodem, dotyčný násilník nic o tom, jaký je, na čele napsáno nemá a když ho s dětmi vidíte, nejspíš by vás ani ve snu „netrklo“, co se pak odehrává za zavřenými dveřmi. Naopak vás spíš napadne, jak dobře to s nimi umí. A o to je svému okolí ještě nebezpečnější.
Pro další informace:
Z případu zlivského Hudradla vycházela spisovatelka Hana D. Lehečková ve své autobiograficky laděné knize Poupátka, Vyšehrad 2021
