Článek
Bývá to ale zpravidla v souvislosti jen s tím, že byla dcerou anglického krále, a díky tomu si Fridrich sliboval od tchána pomoc při udržení svého nového panství. Přitom Alžběta Stuartovna byla veskrze zajímavou postavou dějin nastupujícího novověku a sehrála roli hned v několika památných událostech.
Už to, že se narodila jako první dcera Jakuba I. Stuarta a jeho ženy, Anny Dánské, která byla přes několik generací spřízněna se císařem Zikmundem Lucemburským, a tedy i císařem Karlem IV., z ní dělalo výbornou partii pro sňatkovou politiku.
Jméno dostala po vládnoucí královně Alžbětě I., bezdětné anglické panovnici, po níž měl usednout na trůn právě její otec Jakub I., do té doby „jen“ skotský král. Nad celou aliancí se ovšem vznášel stín Jakubovy matky, skotské královny Marie Stuartovny, jíž nechala anglická Alžběta coby svou konkurentku zajmout a posléze i popravit.
Marie Stuartovna, Alžbětina popravená babička
Ve svých šesti letech byla Alžběta Stuartovna svědkem velké slávy. Její otec byl po Alžbětině smrti korunován v Londýně anglickým a irským králem, což ještě povýšilo cenu malé princezny v očích případných uchazečů o její ruku.
Všechno se ale mohlo vyvíjet úplně jinak, kdyby v roce 1605 vyšel plán katolíků a Guy Fawkesi by se podařilo vyhodit do vzduchu parlament včetně krále a korunního prince Jindřicha při tzv. „spiknutí střelného prachu“. Dle některých zdrojů bylo cílem spiklenců odstranit protestanta Jakuba i jeho následovníka. Místo nich hodlali dosadit teprve devítiletou Alžbětu, u které se doufalo, že by mohla být pod vlivem své katolické matky a otočila by anglikánské směřování země.
Ostatně, nebylo to ještě ani sto let, kdy se král Jindřich VIII. Tudor kvůli rozvodu se svou první ženou Kateřinou odklonil od katolické víry. Krátkou renesanci Vatikánu zavedla pak na ostrově i jeho dcera Marie Tudorovna, než ji nahradila její sestra Alžběta, naopak zapřisáhlá protestantka.
Alžběta I. Tudorovna jako panovnice jedné z nejmocnějších zemí své doby
Z plánu povstalců vinou zrady sešlo a Alžběta vyrostla v bývalém opatství Coombe Abbey ve střední Anglii v ideální protestantskou nevěstu. Chvíli se uvažovalo o jejím spojení se švédským králem Gustavem II. Adolfem, ale nakonec dostal přednost falcký kurfiřt, a i přes nízký věk vůdce Protestantské ligy, teprve sedmnáctiletý Fridrich Falcký.
Alžběta nemusela vyhlížet nikoho neznámého, v posledních letech totiž pobýval Fridrich přímo na anglickém dvoře, kde se mu po smrti otce dostávalo vychování, takže se při různých příležitostech oba potkávali. Stejně stará princezna se nejspíš do urostlého mladíka zamilovala, takže jí ani nedělalo problém v den svatby, v únoru 1613, změnit své vyznání za ženichovo kalvínské.
K sňatku mělo dojít sice už o pár měsíců dřív, ale překazilo jej úmrtí Alžbětina staršího bratra, korunního prince Jindřicha, který zesnul sotva osmnáctiletý na břišní tyfus. Princezna, která měla k bratrovi velmi blízko, se ani nezdráhala opustit Anglii a vydat se s manželem do jeho země, aby nové zážitky překryly smutné vzpomínky.
Mladý pár se usadil v Heidelbergu, kde dal Fridrich pro svou novomanželku vybudovat okázale manýristický zámek Elisabetbau. Tam také přišli na svět jejich první dva synové. Celkem se páru narodilo 13 dětí, Alžběta byla těhotná i v momentě, kdy se svým mužem vjížděla do Prahy a byla korunována za českou královnu.
Fridrich Falcký a Alžběta Stuartovna
Jenže historie mohla mít úplně jinou podobu. Prvním na seznamu adeptů na korunu sv. Václava po zavržení Habsburků totiž nebyl cizinec, nýbrž Albrecht Jan, čtyřiadvacetiletý potomek význačného českého rodu Smiřických a hlava zdejších protestantů. Ale než jej stačila šlechta provolat králem, zemřel v listopadu 1618 na tuberkulózu a muselo se hledat dál.
Dle pramenů byla tím, kdo svého muže přesvědčil, aby na přání českých stavů kývl, právě Alžběta, která se z „pouhé vévodkyně“ toužila stát skutečnou královnou. Po příjezdu do Čech ale zažila kulturní šok. Nejenže tu téměř nikdo nemluvil anglicky ani francouzsky, ale ještě po ní chtěli, aby se ona i její děti začaly učit německy a česky.
Trochu sympatií si vydobyla porodem „českého prince“ Ruprechta, budoucího vévody bavorského a slavného vojevůdce v 30leté válce, ovšem ty ztratila nejen odstraněním výzdoby z chrámu sv. Víta, ale i nákladným dvorským životem a výdaji za garderóby i časté slavnosti. Dochovaly se výtky vůči nezvyklým módním výstřelkům, kdy „fraucimor královský prsů neb ňader svých odhalených nepřikrývá“), stejně jako kritika uvolněného chování samotného krále vůči ženám.
Když na rozhraní jara a léta oznámila Alžběta svému muži, že je opět samodruhá, přidělala mu tím další vrásku na čele zbrázděném starostmi z nadcházejího vojenského střetu s Habsburky, kteří se nemínili vzdát svých českých a moravských držav lacino.
I proto Fridrich doufal, že se k němu neobrátí zády jeho tchán Jakub I. a pošle mu vojenskou pomoc, což se nestalo. Kupodivu Jakubovi poddaní se zachovali jinak a v Anglii uspořádali hned několik peněžních sbírek na pomoc své české královně. Prioritně byly finance určeny na osobní ochranu Alžběty a do Čech dorazil vojenský sbor čítající na 2.500 vojáků. Mimochodem, někteří z Angličanů a Skotů se v řadách stavovského vojska zúčastnili 8. listopadu 1620 bitvy u letohrádku Hvězda.
Jako liché se ukázalo i očekávání českých stavů, že Fridrich investuje do obrany českého království zisky ze svých dalších území a najme dostatek vojáků, kterým ze svého bude vyplácet žold.
České stavy ale čekalo drsné vystřízlivění, Fridrich se do obrany svého království nijak nehrnul. Dokonce už během léta odeslal svou rodinu na západ. Nepočítal s tím, že nový český král Fridrich II. Habsburský vydá přísný zákaz všem v říši, kam v té době spadala většina dnešního Německa i Beneluxu, aby kdokoliv poskytl „lžikráli“ i jeho rodině azyl.
Bitva na Bílé hoře na dobové ilustraci
Nakonec se Alžběty i jejích dvorních dam zželelo jejímu švagrovi, Jiřímu Vilémovi Braniborskému, který jim nabídl azyl v městečku Küstrin (dnes polský Kostřín). Tady královna porodila v prosinci 1619 své páté dítě - syna Mořice, budoucího účastníka anglické občanské války, která stála hlavu jeho strýce, jediného popraveného anglického krále Karla I. Stuarta.
Fridrich se 8. listopadu hodlal účastnit rozhodující bitvy s císařským vojskem na Bílé hoře, ale než se po snídani na pláň vydal, bylo po šarvátce. Když se se svou družinou blížil k bojišti, zjistil, že je něco špatně. Proti němu se trousily zbytky jeho vlastního vojska, což znamenalo, že jede do války „s křížkem po funuse“.
Stoupenci jeho soupeře pak posměšně konstatovali, že utíkal z Prahy tak rychle, až tu „zapomněl“ i anglický Podvazkový řád, „kterážto ztráta jest hanba a posměch jeho největší a nejmrzutější“.
Fridrich zamířil nejprve do Vratislavi, kde se setkal se svou manželkou a odtud nakonec zamířili Haagu. Právě tady našli azyl pro další roky a dorazili sem za nimi i někteří prominentní emigranti z Čech, včetně Jana Amose Komenského, kterého královna Alžběta finančně podporovala a využívala jeho poznatků k výchově svých mladších dětí.
Těch se Fridrichovi a Alžbětě po útěku z Čech narodilo ještě osm. Poslední Gustav Adolf půl roku před tím, než jeho otec zemřel v Mohuči v roce 1632, pravděpodobně na mor.
Alžběta ovdověla ve svých šestatřiceti letech a pořád doufala, že se do českého království vrátí jako jeho právoplatná panovnice. Uzavření Vestfálského míru v roce 1648 pro ni znamenalo obrovské zklamání. Další ranou pro ni byla o rok později už zmíněná poprava jejího bratra Karla I. Stuarta.
Coombe Abbey - poslední útočiště královny Alžběty
Po restauraci království v Anglii se vrátila a usadila se na zámku Coombey Abbey nedaleko Coventry, kde kdysi vyrůstala. Útěchu hledala v náručí svého mecenáše a milence, anglického lorda Williama Cravena, za kterého se provdala v únoru 1662. Jen o pár dnů později ovšem umírá na zápal plic a je uložena se všemi poctami do kaple Jindřicha VII. ve Westminsterském opatství. Ani po smrti se nevzdala titulu „česká královna“, který má uvedený i na svém náhrobku.
Pro další informace:
Jaroslav Čechura a spol: Ženy a milenky českých králů in Královská trilogie, Ottovo nakladatelství, 2007
