Článek
Obrázky tehdejšího prezidenta Joe Bidena, který působil chvílemi ztraceně, zakopával nebo si pletl Zelenského s Putinem, když ho uváděl na mezinárodním fóru, obletěly celý svět a bylo jasné, že on už nad energií napumpovaným Trumpem nemůže vyhrát.
Proto nastoupil „muž č.2“, viceprezidentka Kamala Harris, pro kterou se zvedla vlna podpory. Jenže pak přišel pokus o atentát na kandidáta Trumpa a symbolické gesto zatnuté pěsti, které „vyhrálo“ prezidentské volby.
K velké radosti Vladimíra Putina, který si nemohl přát lepšího protihráče v čele NATO v momentě, kdy se jeho válečné dobrodružství začalo pomalu, ale jistě obracet ve prospěch Rusů.
Osvědčená taktika Rudé armády, se kterou mělo tu čest při „osvobozování“ v roce 1945 i Československo, tedy „všechno rozbijeme, a pak to obsadíme“, slaví úspěchy i na dnešní Ukrajině, která se zuby nehty brání, ale docházejí jí jak zbraně, tak hlavně lidská síla. Opět se jednou potvrzuje okřídlené sovětské úsloví „nas mnogo“ neboli je nás hodně, tak vás zahltíme lidmi vhozenými do válečného masomlýnku.
Pokaždé, když mělo Rusko /i převlečené za SSSR/ imperiální choutky, stál na druhé straně oceánu poměrně silný lídr, ať už jde o tandem Churchill a Roosevelt za 2. světové války nebo zpočátku silně podceňovaný J.F. Kennedy, který ustál karibskou krizi. To když si Sověti usmysleli začátkem 60. let umístit na spřátelenou Kubu své jaderné zbraně.
Jak moc už měl Sovětský svaz hliněné nohy na konci osmdesátých let, kdy byl do Bílého domu zvolený prezident Ronald Reagan, přišel svět až poté, co se celý východní blok začal hroutit jako domeček z karet. Ale byla to Reaganova neústupnost ve věci zbrojení a posléze odzbrojení, která odhalila, nakolik už bylo tou dobou SSSR nahé a křehké.
Jak moc to platí i teď, když v čele nástupnického Ruska už čtvrt století „kraluje“ bývalý agent KGB, který se nikdy nehodlal smířit s rozpadem kdysi slavné „rodiny“ neboli vlasti, je otázkou.
Na začátku jeho vlády mělo celý svět varovat, jak se přesně před 25 lety zachoval ke 118 námořníkům. Obětoval je jako nepotřebné šachové figurky, když zabránil mezinárodní záchranné akci k potopené jaderné ponorce Kursk. Nebo s jakou krvavou razancí se rozhodl „dořešit“ konflikt na Kavkaze při tzv. druhé čečenské válce, o fingovaných výbuších v ruských městech, krvavém potlačení teroristického přepadení základní školy v Beslanu či zaplynování divadla na moskevské Dubrovce ani nemluvě.
Proti němu teď volbou části Ameriky, která podlehla snu o tom, jak bude opět velká, stojí labilní stárnoucí muž s minimem empatie vůči všemu a všem, kromě sebe. Ač absolvent vojenské školy, nikdy v životě se nemusel opravdu postavit nepříteli, a tak si dodnes myslí, že dokáže cokoliv vykšeftovat. Ideální kořist pro dravce Putinova střihu.
Navíc jde v Donaldově případě o narcistu propadnuvšího pocitu, že nikdo nedovede řídit Ameriku, potažmo svět tak skvěle, jako on sám. Ostatně ho v tom roky podporuje celé jeho okolí - od rodiny až po tým, kterým se obklopil po porážce v prezidentských volbách 2020.
O míře jeho kontaktu s realitou svědčí i Trumpovo prohlášení, že bude s Putinem v pátek jednat v Rusku. Nějak pozapomněl, že Aljaška už víc než století a půl patří Americe, která si ji koupila za směšných 7,2 milionu dolarů.
Aljašku, která je největším státem USA, prodal v roce 1867 ruský car Alexandr II. Spojeným státům.
Kdokoliv si myslí, že ze nadcházejícího aljašského summitu Putin-Trump vyjde cokoliv dobrého pro Ukrajinu, případně pro Evropu, která ani nebyla přizvaná, měl by si předem dát studenou sprchu, aby pak nebyl příliš překvapený.
Svět se mění a ne každá změna musí být zákonitě k lepšímu. Zvykejme si.
Pro kontext:
Mark Galeotti: Putinovy války, Bourdon, 2025
Mary L. Trumpová: Příliš mnoho a nikdy dost, Zoner Press, 2020
