Článek
Pokud se někdo seznamuje již bez sluchu, partner/ka, tchán a tchyně s tím „počítají“, jejich děti mají od narození rodiče, který/ří neslyší a taková ta „praxe v tichu“ už je jaksi zažitá, ví se co a jak.
Náhle ohluchlí v době, kdy už mají rodinu třeba 15 let, jsou najednou vytrženi z celého dosavadního světa. Většinou přijdou o práci, nikomu nerozumí a jsou odkázáni (první roky po ohluchnutí určitě) na to, co jim kdo napíše, protože jinak komunikovat neumí (jen mluvit) a ve vlastní rodině se stávají úplnými cizinci. Vlastním rodičům (nebo tchánovi, tchyni) nerozumí, protože je například vidí chvíli několikrát do roka a ani po několika letech od nich neodezřou to, co odezřou od lidí, které vidí denně. Jim se zase nechce psát, protože už dobře nevidí a nemají (nebo si je nechtějí vzít) brýle. A hlavně „nepočítali“ s něčím takovým. Životní partner nebude místo šeptání sladkých slov na loži rozsvěcet a psát to… Zkrátka ona „praxe v tichu“ není žádná, jak ze strany sluchově postižené/ho, tak ze strany rodiny.
Na komunikaci dnes naštěstí existují aplikace pro převod mluvy do textové podoby, takže se dají použít při komunikaci třeba s těmi rodiči, ale „pod peřinou“ ne. Navíc ty „automaty“ (jak jsou nazývány) nejsou bezchybné a ne každý mobilní zařízení, kde jde automat spustit.
Roy jednou na fóru kochlear trefně napsal: „U ohluchlých hraje smrtící roli faktor roků a obtížnější vyrovnání se s postižením. Příklad: Přišla za mnou zoufalá kamarádka manželčina s prosbou jak pomoci jejímu manželovi, který ohluchl v 48letech, že se chlap jak hora ztrácí, uzavírá se do sebe, s nikým nemůže mluvit protože nerozumí, ztratil práci, Každý na něj křičí na úřad nemůže bez doprovodu, k lékaři, do obchodů proste nikam, kde se mluví. Co mu pomůže že umí mluvit když nerozumí, a strkat do rukou druhých kus papíru s tužkou je pro něho potupa … výsledek je samotář který se straní lidí. Dále tito lidé nejsou organizování jen málo jich je v klubu většinou někde doma v koutě živoří a už vůbec ne v organizacích znakujicích. Nechci to hodnotit. Tady si musí udělat obrázek každý sám, kdo se o problematiku okolo sluchového postižení zajímá. Proto také není o těch lidech nic slyšet.“
Hrozné musí byt i to, když někdo přijde o sluch v době, kdy má třeba tříleté dítě (nebo i vnouče). Naráz mu vůbec nerozumí a psát se ještě nenaučilo.
