Frasier: sitcom, který zabalil frašku do mimořádně chytrého balení

Frasier je spin-off jiného sitcomu Cheers, což je cosi jako americká verze naší dobře známé Hospody. Jedna z postav tak získala svůj vlastní seriál, který si po 13 sezón udržel neuvěřitelně vyrovnanou kvalitu a do poslední chvíle servíroval divákovi vrchovatou porci humoru.

Poslechnete-li si namátkou libovolný dialog z tohoto seriálu, získáte dojem, že jde o typický chytrý anglický humor ve stylu Jistě, pane ministře. Když se ale podíváme na konstrukci gagů, tak drtivá většina komiky stojí na principech záměny, nedorozumění, tajemství, která se nabalují, a situacích, které se vymknou kontrole. Svým způsobem to připomíná sofistikovanější verzi komedií s Vlastou Burianem.

Intelektuální aura pochopitelně vychází z postav a jejich počínání. Je zde Frasier Crane, psychiatr posedlý kulturou, vínem, operou a svým společenským statusem. Aby na nás působil přirozenějším dojmem, sekunduje mu bratr Niles Crane, rovněž psychiatr, jen ještě mnohem snobštější. Ti dva spolu často vedou precizně napsané dialogy obsahující slovní hříčky a nejrůznější kulturně - intelektuální odkazy. Seriál je postavený na neustálém zesměšňování kulturní elity, přesto ho milují vzdělaní diváci.

Když se ale zamyslíme nad tím, z čeho komika jednotlivých epizod vychází, dojdeme k závěru, že jde o zfilmovanou divadelní komedii. Typickým schématem epizody je, že Frasier nebo Niles něco špatně pochopí. Aby nevypadali trapně (či se dokonce neshodili před dalšími snoby), začnou lhát nebo předstírat. Do situace vstupují další postavy a nedorozumění se vrství a eskalují. V samotném finále pak vše vybouchne. Tyto epizody jsou však geniálně vystavěné, veškeré gagy, které jsou ve své podstatě velmi jednoduché, jsou zabaleny do sofistikovaných dialogů.

Jádrem komiky je pak střet obou snobských přechytřelých bratrů se svým otcem, který je zcela normální a oddává se běžným přízemním starostem. Ten jejich absurdní počínání sleduje a dokáže jej se zkušeností člověka z lidu dokonale shodit.

Paradoxem seriálu tak je, že v příběhu o intelektuálech používá staré osvědčené jednoduché komické mechanismy, které však díky brilantním dialogům a dokonalému načasování scén dokáže pozvednout na maximální úroveň.

Mnohým divákům přesto Frasier připomíná britské sitcomy. A není to náhoda. Také v nich bývá základní osou příběhu situace, kdy se postava snaží působit důstojně nebo inteligentně, ale stíhá ji trapas za trapasem. Typickou epizodou Frasiera je, že se snaží zapůsobit na intelektuální společnost, vše se začne komplikovat, on se snaží situaci zachránit dalším předstíráním, do kterého zatáhne všechny své blízké, aby vše vyústilo v naprosté fiasko.

Frasier a Niles jsou postavy, které jako kdyby vypadly z britské komedie. Intelektuální snobové, kteří jsou zároveň směšní. Jejich humor stojí na obsesích (víno, opera, etiketa), přehnané kultivovanosti a strachu z toho, že by je někdo mohl považovat za obyčejné lidi.

Zatímco většina sitcomů z 90. let stojí na situačních gagách a fyzické komice, Frasier používá rychlé slovní výměny, ironii, jazykový humor a kulturní reference, to vše zaobalené ve skvostně vystavěných dialozích. To vše v podstatě jen ve třech prostředích. Ve Frasierově bytě, v kavárně a na Frasierově pracovišti. Plus občas na společenské akci. Postavy přicházejí a odcházejí, situace se postupně komplikuje. Ve výsledku nejde o nic jiného než o střet kulturních světů, kdy ten normální, se kterým se divák ztotožní, prezentuje Frasierův a Nilesův otec Martin, který, jakkoli je intelektuálně podceňovaný, ty dva vždy snadno setře svým normálním pohledem na věc.

Aby se divák mohl s Frasierem ztotožnit a sympatizovat s ním, bylo třeba dát mu po bok postavu ještě směšnější a vyhrocenější. Niles je vlastně komická akcelerace Frasiera. Ten je sice snob, ale zároveň musí být jako ústřední postava relativně normální, zatímco Niles může být ještě větší snob, ještě neurotičtější, ještě víc posedlý společenským statusem. Frasier má rád dobré víno, Niles řeší ročník i správnou teplotu sklenice. Navíc je jedinou postavou, která dělá i fyzickou komiku. Jeho výsadou jsou drobné nervózní pohyby, mikrovýrazy a precizní timing. Jeho dlouhodobá zamilovanost do hospodyně Daphne Moon, zatímco ona o tom nemá ani tušení, pak tvoří dokonalou dlouhodobou platformu pro další gagy. Chemie mezi bratry je pak motorem seriálu. Soupeří spolu, napodobují se, zesměšňují se (navzájem i společně před okolím) a utvrzují se ve svém snobismu. Nejlepšími scénami jsou ostatně ty, kdy Frasier a Niles sedí v kavárně a analyzují nějakou absurdní situaci. Sitcomu trochu uškodil další vývoj, kdy se tvůrci rozhodli, že komické nadbíhání Daphné ukončí a vytvoří z nich romantickou dvojici. Podobně jako u Teorie velkého třesku zmizel motiv, kterak se neschopný intelektuál snaží sbalit normální ženu.

Dokonale vypointovanou postavou je pak Nilesova první manželka Maris, která se v seriálu nikdy neukáže a funguje jen jako objekt dialogů obou bratrů. Její bizarní vlastnosti jsou popisované tak extrémně, že by skutečné zobrazení nikdy nemohlo být tak vtipné.

Martin slouží jako ten, co ty dva snoby vždycky uzemní selským rozumem. Typickou scénkou je, že bratři řeší operu, etiketu, psychologické nuance a společenskou prestiž, zatímco Martin na to reaguje ve stylu „A proč to neuděláš normálně?“ Frasier řeší svůj vztah s nějakou ženou, analyzuje situaci složitou psychoanalýzou, Niles přidá ještě komplikovanější interpretaci. A Martin řekne něco jako: „Ne, ona je prostě naštvaná.“ Martin představuje jinou Ameriku než jeho synové. A ve výsledku je navzdory své průměrnosti nejrozumnější postavou v místnosti. Ostatně, epizody, kdy Martin jenom sedí v křesle, nic nedělá a komentuje chaos kolem sebe, patří ke skvostům.

Roz plní v seriálu hned několik funkcí. Na první pohled se zdá, že je jen „terčem vtipů“ a obětí společenských ambicí Frasiera, ale ve skutečnosti je jedním z motorů děje a často také morálním kompasem situace. Je protiváhou intelektuálního světa Frasiera a Nilese, ale umí se v něm na rozdíl od Martina pohybovat a nepohrdá jím. Je inteligentní, pragmatická, profesně schopná, ale zároveň úplně bez kulturního snobismu. Na bratry reaguje podobně jako Martin, jen modernějším a sarkastičtějším způsobem. Především ale bývá spouštěčem nebo akcelerátorem chaosu. Někdy chce Frasier pomoci od ní, ale často je to ona, kdo Frasiera přemluví k něčemu, co se později katastrofálně zkomplikuje. Anebo mu poslouží radou v jeho milostné situaci, zatáhne ho do společenské akce anebo se mu snaží pomoci s nějakou lží, čímž ale způsobí více škody než užitku. Frasier má problém, Roz chce pomoci, ale situace se ještě více zkomplikuje.

Svým způsobem jde vlastně o postavu, která ničím nevyniká a zdánlivě by mohla být postradatelná. V prvních sériích je její rolí být objektem Nilesova milostného snění, avšak její hlavní pozicí je být relativně normální postavou uprostřed blázince. Do situací bývá vtažena většinou proti své vůli (pokud sama něco nepotřebuje) a její přítomnost neustále připomíná, jak absurdně elitářský je svět Frasiera a Nilese.

Jedna z nejvýraznějších vedlejších postav, přestože se objevuje jen občas. Lilith je napsaná jako téměř dokonalý protiklad většiny sitcomových ženských postav. Je extrémně racionální, emocionálně chladná, analytická a téměř roboticky klidná. Pro Frasiera ideální protihráč. Jeho intelektální výlevy a společenské rituály dokáže shodit jednou větou. Skvělým komickým efektem je též to, že kdykoli se objeví, vzniká zvláštní napětí. Frasier znervózní, Niles se vyděsí a Martin je ironický. Lilith má schopnost zchladit atmosféru místnosti jednou větou. Frasier, který se snaží celou dobu působit jako společenská autorita, je vedle její akademické úsečnosti rázem směšný. Její humor je založený na extrémní racionalitě a schopnosti pronést větu, která je dokonale logická, ale zároveň sociálně naprosto nevhodná.

Později začali scenáristé přidávat další postavy, aby vytvořili nové situace. Jako největší problém vidím delší působení Daphneiny rodiny, především bratra Simona, který do tohoto sitcomu vyloženě nepatří. Je napsaný jako hlučný, líný a hloupý. A humor, který do seriálu přináší, působí spíše rušivě, byť někdy působí jako výborný protipól Nilesova extrému. Pak je zde matka Daphne, kde je podobný problém. Seriál si přesto dokázal udržet úroveň, neboť ústředním tématem stále zůstala rivalita mezi bratry, jejich snobismus a střety s realitou. A i když získal Niles partnerku, máme zde stále Frasiera, který vždy dokáže partnerky od sebe odehnat fascinujícím způsobem, jakým to svede jen intelektuál. Další vedlejší postavy vstupovaly do děje jen příležitostně, ale pravidelně. Především Frasierovi kolegové z práce. Machistický sportovní komentátor Buldok, Frasierova amorální agentka či snobský gastronomický kritik Gil.

Frasier je důkazem, že nejstarší principy divadelní frašky jsou stále účinné. A zabalí-li se do mimořádné konverzační kvality, lze s těmito zbraněmi kralovat světu televizních sitcomů.

O tom, že Frasier žil nespravedlivě vždy spíše ve stínu jiných sitcomů a opírá se především o jádro diváků, kteří na něj však nedají dopustit a často ho považují právě za ten nejlepší ze všech, svědčí nejlépe to, že o něm na českém internetu nenajdete téměř žádné články, na které bych zde mohl odkázat. Kdo chce tedy více informací, ten bude odkázán v podstatě jen na komentáře na CSFD:

Profil na CSFD, z komentářů je patrné, že kdo sitcom zná, toho si nenávratně získal:

Frasier (1993) | ČSFD.cz

Po 20 letech vzniká další série:

Fraiser znovu poslouchá v nové sérii, v níž rádio vyměnil za učení na škole | Kinobox.cz