Článek
Zatímco u nás má Krok za krokem až kultovní status, Plný dům se zde na vrchol popularity nikdy nedostal a dnes je téměř zapomenutý. V USA je tomu naopak. Narážky na Plný dům se v tamní popkultuře objevují dodnes, zatímco sláva Kroku za krokem příliš nepřesáhla období, ve kterém byl vysílán. Zajímavé je, že Krok za krokem měl vlastně svého času Plný dům na televizních obrazovkách nahradit, dokonce si nejednu zápletku od svého předchůdce vypůjčil. A i když nabízel mnohem více konfliktu a drsnějších narážek, měl s ním společné to, že laskavá rodinná náruč byla v konečném důsledku nedotknutelná.
To, že v nadpisu uvádím „Jak se (ne)vyvíjel sitcom Plný dům“, není náhoda. Toto dílo je tak neuvěřitelně stabilní a neměnné, až by to mohlo evokovat závan nekonečné nudy. Přesto tomu tak není.
Výchozí pozice
Vlastně se zdá, že není mnoho důvodů, proč by měl být tento sitcom dlouhodobě úspěšný. Máme zde jen dvě generace. Třicetiletí chlapi starající se o tři děti. Čili naprosto minimální třecí plochy. Kde vlastně rozvíjet humor, když děti jsou úplně normální a starají se o ně ovdovělý táta pedant, mírně v mezích zákona rebelský strejda a dětinský rodinný přítel? Jak se zde může dařit humoru, když zde nemáme téměř žádné výstřednosti a na morálku se zde dbá ještě víc než v Kroku za krokem?
Plný dům je zajímavý paradox. Extrémně bezpečný, morální, skoro bez cynismu. Není zde žádný cynik typu Ala Bundy, není tady žádný geniální asociál ani žádná ostrá satira. A přesto to fungovalo osm sezón.
Humor není postaven na konfliktu, ale na nerovnováze
Základním principem zde totiž není konflikt, nýbrž jakási nerovnováha. Danny je přehnaně čistotný a pedantský, Jesse impulsivní rádobyrebel, Joey dospělý muž s mentalitou dítěte. Je zde vzájemné tření, ale žádné hádky. Humor vyplývá z přehánění drobných vlastností a různých situačních nedorozumění. A nikdy není porušena linie absolutní idealizace rodiny. Každá epizoda zpravidla obsahuje problém dítěte, špatné rozhodnutí (neuposlechnutí příkazu autority) a na závěr ponaučení, které je kupodivu o něco méně otravné než v Kroku za krokem, neboť zde je dítěti přiznáno aspoň minimální právo na vlastní rozum. Hybatelem děje jsou děti, na jejichž konání musí dospělí reagovat. Každý dle svého naturelu. Každopádně ani na chvíli nevykročíme z naprosto bezpečného idealizovaného rodinného světa.
Třecí plochy?
Ústřední trojice chlapů si ze sebe legraci tropí a do svých typických vlastností se trefují celkem s chutí. Do rockera, který si myslí, jaký je rebel, a přitom celý den mění plíny, do dospělého chlapa hrajícího si s hračkami, do pedanta posedlého řádem a čistotou. Ovšem, vše v mezích maximální laskavosti a respektu. Když už se do někoho trefují o něco ostřeji, je to Kimmy, kamarádka nejstarší dcery DJ, kterou dokáží odstřelit i ironičtější poznámkou, zvláště pak prostřední dcera Stephanie. Kimmy je z poněkud výstřední rodiny, je přímočará, trošku hloupá, hlučná, avšak vše opět v mezích určité laskavé normy. Ale co je hlavní, často má necitlivé poznámky, které onu okázalou harmonii přece jenom dokáží částečně narušit. Jestliže si Plný dům zakládá na tom, že rodina drží při sobě, Kimmy, která je cizím prvkem, umožňuje mírný úkrok i k trochu ostřejšímu humoru. Zajímavé je, že všechny poznámky ustojí, nikdy se psychicky nesesype, nikdy neodchází uražená a v pozdějších sériích všechny poznámky úspěšně vrací.
Je zde vůbec prostor pro nějaký vývoj?
Čas plyne, sezóna míjí druhou. Ale jelikož se s trojicí Danny, Jesse a Joey setkáváme, když jim je třicet, je jasné, že za 8 let nemůžeme čekat nějaké překotné změny. Všichni tři zůstávají po celou dobu v naprosto neměnných pozicích, Danny jako pedantský moralista, Jesse jako domýšlivý rocker a Joey jako infantilní klaun. Holky se trochu posunují z dětského do teenagerského věku, což ale z hlediska jejich funkce v seriálu není nijak zásadní, protože vztahy zde řeší spíše dospělí, takže i když nejstarší dcera měla postupem času kluka, nenastal posun, který známe v Kroku za krokem, že by se najednou začala řešit partnerská linie.
To je velmi chytrý tah. Michelle se z mimina vyvíjí v roztomilé dítě, Stephanie z prostřední holčičky v puberťačku a DJ se ze starší sestry stává spíše rozumnou spoluhráčkou dospělých. Pokud by se těžiště přesunulo k jejímu randění, Plný dům by zcela opustil svůj koncept rodinné idealizace. Jediným cizorodým prvkem, který do sebe Plný dům pustí, je Becky, partnerka Jesseho. Pro určitou věrohodnost je žádoucí jeho dospění v manžela a otce, ale aby mohl zůstat stále trochu frajírkem, bylo třeba, aby dostal stabilizační kotvu. A tou je právě Becky, pohodová a vtipná manželka, která je ale z osazenstva domu vlastně nejnormálnější. Stabilita týmu ani koncept seriálu tak nejsou nijak narušeny. Všimněte si, že Jesseho a Beckyny děti nijak vstupují do děje jen minimálně a plní spíše dekorativní funkci.
DJ jako most mezi generacemi
Pomineme-li vývoj Michelle od mimina po školačku, pak jedinou postavou, která prochází vývojem, je DJ, která postupně přestává být jedním z dětí, ale stává se spíše partnerkou dospělé části osazenstva. Morálním partnerem Dannyho, ironickým sparingpartnerem Jesseho a vlastně je rozumnější než Joey. Plný dům tak přeskakuje teenage problémy a přesunuje DJ do dospělého prostoru, díky čemuž zůstává zachován rodinný rámec a zcela se vyhneme jakémukoli pubertálnímu rebelantství, které by mohlo vnášet do děje konflikt.
Michelle jako break out postava
Častým fenoménem bývá, když si seriál najde jednu postavu, která začne výrazně převyšovat ostatní v popularitě a postupně se kolem ní začne točit víc děje, než bylo původně zamýšleno. U Plného domu je takovou postavou Michelle. Ta byla původně nemluvně a starost o ni generovala komické situace, když se o ni trojice chlapů měla starat. Postupně dostává Michelle víc „roztomilých“ momentů, víc epizodických zápletek a v neposlední řadě více marketingové pozornosti. Přesto se tvůrci vyvarovali chyby, aby z ní udělali vyložený středobod seriálu, díky čemuž nebylo narušeno jeho dlouhodobé vyznění. Že tvůrci nevyužili potenciálu dospívající DJ, ale investovali spíše do Michelle, je přesto logické. Roztomilost je bezpečnějším rodinným prostorem než teenage konflikty.
Ekonomická idealizace
Pokud začneme hledat ekonomickou a sociologickou logiku, narazíme na trochu podezřelé jevy. Přestože Joey jakožto infantilní komik nezavadí o práci a Jesse je neúspěšný muzikant, rodina netrpí žádným nedostatkem. To může být dáno dobrým zajištěním zodpovědného Dannyho. Zajímavé ovšem je, že kdykoli se Jesse rozhodne jít v hudbě jinou cestou, okamžitě se otevře vesmír a všechno je možné. Přidá se k náhodné kapele a vše funguje. Věnuje se studiové práci a vše funguje. Založí klub a vše funguje. Jde o typický sitcomově - pohádkový model. Asi jako když v Kroku za krokem založí teenager JT pro Codyho motorkářskou dílnu, chodí po dvoře v saku a řídí tři mechaniky.
Postupná idealizace úspěchu
Jestliže Jesseho hudební úspěchy lze chápat jako dílčí ústupek logiky za cenu rozvíjení jiných linek, ještě naivněji působí postupná idealizace úspěchu. Na konci jsou všichni tři úspěšní. Danny má veleúspěšnou televizní kariéru, Jesse je etablovaný hudebník (po třicítce už se to ve skutečnosti rozjíždí opravdu těžko) a podnikatel, Joey má vlastní šou. Americký sen, který působí až absurdně sladce. Stejně jako celá rodinná utopie, kdy muži jsou citliví, děti vychované, sousedka trochu otravná, ale vždy ráda pomůže. Vše se nakonec vyřeší, nikdo skutečně nepadne, jsme v bezpečném světě bez překážek.
Kdo je tady vlastně nejvtipnější?
Přestože některé postavy mají výstřední charaktery a trochu šaškují, ve výsledku je vlastně svými jízlivými a ironickými poznámkami nejvtipnější suchar Denny, později se k němu přidává stejně normální DJ. Danny je formálně pedant, moralista, uklízečský fanatik a hlas rodičovské autority (nejen nad dětmi, ale i nad svými souputníky), ale nejlepší hlášky má právě on. Čím víc ostatní šaškují, tím více je může ironicky komentovat. Není zdrojem chaosu, ale je jeho komentátorem. DJ je pak jeho logické generační pokračování, což je ostatně využito v navazujícím pokračování Fuller House. Zároveň se stává ironickým hlasem druhé generace, nicméně na Jesseho a Joeyho infantilitu reaguje stejně jako Danny. Podobné je to u Becky, která také působí jako vtipná komentátorka a rovněž z pozice normálního prvku v rodině.
Těžiště humoru tak paradoxně není v nehlasitějších postavách, ale v jejich komentátorech. Jesse a Joey vytvářejí situace, ale pointu jim dávají ti normálnější.
Přeslazená limonáda nebo pohodový relax?
Plný dům je díky svému extrémnímu tlačení na morálku a harmonii často terčem výsměchu a nejrůznějšího parodování. Za sebe ale mohu říci, že závěrečné ponaučení, ač také otravné, nedosahovalo očistce z prvních dvou sérií Kroku za krokem. Seriál jede na extrémní relax a klid, cukrová ulepenost určitě nijak nepřesahuje míru snesitelnosti, neboť proti morálnímu kázání dokáže nasadit funkční sebeironii. Takže i když se nekoná žádné existenční drama, nepřátelství a rozpady vztahů, naštěstí se Plný dům nebere zase tak úplně vážně. A když Danny pronese poučení, zpravidla ho někdo shodí dodatečnou poznámkou. Závěrečná lekce tak nestojí na žádném posvátném piedestalu.
Plný dům může působit směšně a didakticky, na druhou stranu, v době, kdy situační humor staví spíše na prolamování hranic, trapnosti a selhání může být tato naivní lekce celkem příjemným osvěžením i dlouhá desetiletí po svém natočení.
