Článek
Voženílek je jednou z nejzajímavějších postav celého seriálu, možná dokonce nejlépe napsaná. Zatímco hlavní trojice inženýrů představuje ideál schopných a poctivých odborníků, Voženílek je zdánlivě jejich protipólem. Kariérista, který se neprosazuje výsledky, ale intrikami, pochlebováním a schopností vždy se přiklonit k tomu, kdo má zrovna moc. Díky tomu působí autentičtěji než kladné postavy, dost možná je v seriálu jedinou skutečně živou a lidsky uvěřitelnou figurou v celém příběhu. Zásluhu na tom má Císler, který ho hrál tak přesvědčivě, že si ho diváci s touto postavou dlouho ztotožňovali. Ale psal ho Jaroslav Dietl skutečně jako klasického padoucha?
Ve chvíli, kdy se s ním seznamujeme, působí jako typický rejpal. Ač se to nezdá, tento typ lidí je zapotřebí v každém kolektivu a schopný manažer dbá na to, aby v týmu někoho takového měl. Někoho, komu nedělá problém nahlas popsat problém, kolem kterého vedení jen našlapuje. Navíc je zřejmě schopným konstruktérem, podílel se na některých zlepšovácích, které padly pod stůl nikoliv proto, že by byly špatné, ale protože nebyla vůle a motivace je uvést do provozu. Ví, co je špatně, a vtipně to glosuje. Charakter, kterým se dostává do povědomí diváků a který mu zůstane navždy připisován, projeví vlastně jen kolem situace, kdy si vydupe služební cestu na veletrh do Milána, při níž se skutečně chová jak křupanský hokynář na výletě do civilizace. Jenže tato epizoda je ojedinělá. O něco později se stává vedoucím oddělení ve chvíli, kdy na sebe nikdo odpovědnost vzít nechce, a za jeho vedení se podaří dotáhnout vývoj nového stroje. Prototyp je nedotažený a poruchový, což je však důsledkem uspěchanosti vedení podniku, nikoliv chybami konstruktérů pod Voženílkovým vedením. Vzápětí se ředitel fabriky rozhodne, že právě vedoucího konstruktérů Voženílka obětuje, aby práce mohly pokračovat. A Voženílek se opravdu dobrovolně stáhne, vrací se k rýsovacímu prknu a vrací se mu i jeho původní humor. Kdyby v seriálu nebyla epizoda s cestou do Milána, tak na něm v není nic záporného.
Voženílek není kariéristický záporák. Na začátku seriálu skutečně funguje spíš jako skeptik a ironik. V kolektivu plném nadšených konstruktérů často říká nepříjemné věci nahlas. Takové postavy bývají v televizních seriálech automaticky vnímány negativně, protože komplikují život hlavním hrdinům. Ale to ještě neznamená, že nemají pravdu. Naopak, Voženílek často vidí slabiny projektů, nereálné termíny nebo organizační chaos.
Pak přijde Milán. Tam je bezpochyby vykreslen dost nelichotivě. Jenže otázka je, zda tato epizoda odpovídá jeho charakteru v ostatních dílech. Mně osobně vždy připadalo, že to poněkud bije do očí. Jako by scénář potřeboval divákovi připomenout, kdo je „ten špatný“, a tak dostane výraznou příležitost se ztrapnit.
Kdyby chtěl scénárista Dietl Voženílka skutečně odsoudit, mohl ho po jeho sesazení z funkce nechat zničit projekt, podrazit kolegy, sabotovat vývoj či aspoň odmítnout převzít odpovědnost. Nic z toho se ale nestane. Projekt běží dál a nakonec je dotažen. Voženílek není neschopný aparátčík. Musí mít určité odborné i organizační kvality, jinak by jeho vedení skončilo katastrofou.
A úplně nejzajímavější je závěr. Když se z něj stane obětní beránek, nechová se jako člověk posedlý funkcí. Klasický kariérista by bojoval o místo, intrikoval, hledal krytí. Voženílek to přijme a vrátí se ke své původní práci. Skutečný kariérista bývá závislý na postavení. Voženílek sice funkci chce, ale když o ni přijde, nezhroutí se a nevede pomstychtivou válku.
Je možné, že Dietl původně zamýšlel Voženílka jako složitější postavu, než jak si ji diváci zapamatovali. Jenže Jiří Císler měl mimořádný talent hrát protivné, ironické a lehce slizké typy. Divák pak snadno přehlédne, že skutky postavy nejsou tak záporné, jak působí její vystupování.
Když to shrneme a odečteme epizodu s Milánem, Voženílek vychází jako sarkastický, možná trochu nepříjemný kolega, člověk s určitou dávkou ješitnosti, ale zároveň odborník, schopný vedoucí a nakonec někdo, kdo je schopen přijmout osobní prohru bez destruktivního revanšismu.
Mezi tím, jak je Voženílek v české televizní paměti vnímán, a tím, co skutečně během seriálu dělá, je výrazný rozdíl. Právě proto je ta postava zajímavější než třeba jednoznačně kladný Zbyněk, u kterého divák od začátku ví, že bude mít ve všem pravdu.
Odkazy:
