Článek
Také jsem kdysi patřil k těm, kteří se tomuto seriálu vysmívali. Značnou měrou se o to zasloužila velice úsporná televizní produkce v nepříliš povedených interiérech a obrovitánské brýle na očích hlavních hrdinů. Od té doby jsem ovšem také už strávil nějaký ten čas v zaměstnání, sledoval zavádění nových produktů, o něco málo jsem se snažil i v domácím „podnikání“ a zjistil, že toto Sokolovského dílo přece jenom má něco do sebe. Na rozdíl od zmiňovaných Zákonů pohybu, které se neúmyslně staly obžalobou plánovaného hospodářství, se Inženýrská odysea tváří tak, jako by panovaly přirozené tržní podmínky (což při orientaci na export vlastně platilo).
Máme zde i nějaké vztahové linie, které Dietlovi a Sokolovskému tradičně vůbec nejdou, což je vlastně dobře, protože divák se aspoň může soustředit na věcné problémy. Ale vztah inženýra v podání Jaroslava Satoranského s poněkud psychicky narušenou učitelkou (tento popis jsem si půjčil z diskuse na ČSFD) patří k nejabsurdnějším v dějinách seriálů.
Co naopak Dietl umí, je to, že se člověk vždy o oboru, kolem kterého se jeho aktuální seriál zrovna točí, opravdu něco dozví. V tomto případě o obtížnosti zavádění nového produktu do výroby a uvádění na trh. Kdo by čekal, že se v seriálu podíváme do výroby a užijeme si trochu toho industriálního prostředí, toho zklamu. Tak jako v Nejmladším z rodu Hamrů skoro neuvidíme traktor či kombajn, tak zde do výroby ani nenakoukneme. Řeší se nápady na konstrukci, dodavatelské řetězce a boj se zkostnatělým okolím, které se modernizaci brání. Což je zajímavé. Všechny tyto seriály jsou považovány za vlajkové lodě propagandy, jenže všechny mají společné to, že téměř bez příkras popisují veškeré limity socialistického hospodářství, když jde o zavádění jakýchkoli inovací. A pokud jde o Inženýrskou odyseu, tak mě anabáze akčního Kostky, nenápadného génia Satoranského, přičinlivého Dočolomanského i jízlivě hláškujícího Císlera bavila.
Pojďme se podívat na jednotlivé díly:
1. Promoce
Zde se seznamujeme s čerstvými inženýry, kteří právě promují a mají velmi podobné sny o své budoucnosti. Na drobné příhodě s pokusem vymámit na koleji z někoho láhev vína se seznamujeme i s jejich odlišnými charaktery, a tak zjistíme, že jeden je poněkud hyperaktivní organizátor a velitel, druhý diplomat a třetí tak trochu trouba, který ale dozajista bude ve studovaném oboru nejlepší. Plánování společné budoucnosti v jedné fabrice a touha pracovat na společném projektu však vezme hodně rychle za své, když jeden z nich vezme prominentní místo, které druhý (právě z kolegiality ke kamarádům) před ním odmítl. Do děje nám vstupuje i rodina Václava Peška (to je ten nejagilnější inženýr) a na poměry Jaroslava Dietla překvapivě také živelné ženy v podání Elišky Balzerové, která šla na přelomu 70. a 80. let z jedné role svazačky do druhé, a Evy Jakoubkové.
2. Odpadlík
Druhý díl nám měl zřejmě představit mladého inženýra Václava Peška jako temperamentního a agilního organizátora, který je plný chutě do další práce. Nutno říci, že to tvůrci asi poněkud přehnali a Petr Kostka to rozjel poněkud do extrému (což je zajímavý kontrast třeba k roli, kterou ztvárnil v jiném seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře). Každopádně, Václav Pešek jakožto floutek bez zkušeností svou přechytřelostí rozbije schůzi, naštve všechny okolo, pro které má vždycky dostatek skvělých rad i odsudků, a když si uvědomí, že to trochu přehnal, je už pozdě, proto nepřijme ani pozici v technologii, kterou mu nabízí starý ředitel fabriky, neboť tuší, že bude třeba začít jinde a od úplného začátku. A znovu rozbít partu, znovu vlastní vinou, i když nyní nevyhnutelně. Zajímavou postavou je inženýr Voženílek ztvárněný Jiřím Císlerem, který dostal příležitost zahrát si nejednoznačnou roli. Voženílek je sice zřejmě docela protřelý intrikán, jenže jeho jízlivě ironické poznámky, kterými zasypává své okolí, evidentně dobře popisují poměry ve fabrice, ač je dotyčný používá spíše k poňoukání svého okolí.
3. Sirotek
Zde už nám jde každý inženýr svou cestou. Inženýr Pešek (Petr Kostka) je pravou rukou poněkud nerudného ředitele v podání Josefa Beka, se kterým se ujímá nedobře fungující firmy Kovostroj. Navzdory problémům oba prokáží charakter a upřednostnění výhledu do budoucnosti, když u nich zahraniční odběratel reklamuje jejich stroje. Inženýr Janko Krnáč je přijat do zahraničního obchodu, přestože u pohovoru je značně nejistý a nepřesvědčivý a ani není schopen říci, jakými schopnostmi pro takovou práci oplývá. Inženýr Kořínek je tak jediným, kdo zůstává u rýsovacího prkna a sní o novém převratném tkalcovském stavu.
4. Začátečníci
Inženýr Krnáč se vypravuje na zahraniční cestu, televizní dekoratéři tak museli čelit výzvě, jak navodit honosné prostředí veletrhu v daleké cizině. Nedá se říci, že by se to povedlo, ale docela si vyhráli, takže to, že se Jiří Adamíra s Michalem Dočolomanským objevili ve zcela jiném prostředí, je patrné na první pohled. V závěrečných titulcích pak s překvapením zjistíte, že onen cizokrajný kšeftman, na kterého si museli posvítit, neztvárnil nikdo jiný než Pavel Bobek. Před časem zanedbaná firma Kovostroj vzkvétá a je to i zásluha inženýra Peška, který se projevuje jako dobrý manažer snažící se posouvat věci dopředu. Od konstrukce se však vzdálil a začíná být jasné, že potřebuje toho, kdo technikou žije, tedy svého spolužáka Kořínka. V tomto díle se rozjíždí hned několik zajímavých linií, ale přesto u mě vedla ta, o které jsem psal na začátku. Kterak zkušený harcovník Jiří Adamíra zaučuje v až špionážní atmosféře svého nezkušeného kolegu. V závěru pak ještě překvapí, že úplatnost jednoho z účastníků delegace, která může našemu národnímu hospodářství přivodit obrovské ztráty, berou jeho kolegové jako takové malé uklouznutí.
5. Výměna stráží
Poskočili jsme v čase, i když nám to seriál nijak nezdůrazňuje. Jen je (zatím velice nenápadně) naznačeno, že ona chlouba Hlubočanských strojíren, kterou byl jejich tkalcovský stav, už v průběhu času takovou chloubou není. Když byla řeč o tom poskočení v čase, on celkově v seriálu dost zaniká fakt, že veškerá ta modernizace tkalcovského stroje, o kterou celou dobu v ději jde, trvala nekonečně dlouho a je div, že nás konkurence z kapitalistického západu již dávno nezašlápla. Kořením tohoto dílu je černý humor inženýra Voženílka v podání Jiřího Císlera.
6. Převzetí moci
Co bylo naznačeno, je skutečností. Chlouba firmy, kterým byl tkalcovský stav nazývaný čtyřstovka, je poněkud zastaralá, což si mnozí zaměstnanci nechtějí přiznat. Nový ředitel Pešek (ano, jeden z našich inženýrů v podání Petra Kostky) se tak rozhodne nechat všechny neprodané kusy všem na očích. A jelikož má patřičné ambice, shodí ze stolu plány na modernizaci starého stroje a rozhodne se pro realizaci nového převratného produktu, u kterého věří, že dokáže využít geniality inženýra Kořínka a dát mu prostor pro splnění jeho snu. Je třeba ale vnést svěží vítr právě i do oddělení konstrukce. Šéfem se trochu překvapivě stává inženýr Voženílek, jenž sice umí trefně glosovat nedostatky, ale nedá se říci, že by v minulosti prokázal nějaký tah na branku a touhu udělat něco navíc. Co tímto krokem ředitel Pešek sleduje, se možná dozvíme později.
7. Perpetuum mobile
Jelikož se inženýr Václav Pešek rozhodl pro nový stroj místo modernizace starého, je třeba vedení, které je ještě nad ním, uklidnit tvrzením, že práce jsou v trochu pokročilejším stádiu, než jak je tomu ve skutečnosti. Do konstrukce nastupuje Peškova mladší sestra Ivana v podání Evy Jakoubkové, která ještě netuší, že platonicky miluje poněkud sucharského Zbyňka Kořínka, což je důkazem, že cesta k srdci může vést i přes mozek (jakkoli před lety toto tvrzení v podání nejmenované milenky nejmenovaného politika vzbudilo pobavení). Nicméně Zbyněk konzumuje plody vztahu s paní, která je opravdu hodně divná.
8. Prototyp
Pokračuje Zbyňkova romance, kdy zjišťujeme, že jeho partnerka Veronika není z její rodiny zdaleka jedinou psychicky značně narušenou osobou. Avšak večeři v její ujeté rodině dokáže přežít se svým typickým klidem. Janko zatím hledá odbyt pro produkt, který ještě neexistuje a do jehož realizace zasahuje stále víc překážek, ředitel Pešek však neztrácí optimismus. A jeho sebevědomí je natolik neotřesitelné, že ani na poradě šéfů fabrik nikdo nevznese námitku proti tomu, aby nově zkonstruovaný prototyp Perpetisu vládl expozici a způsoboval hluboké vrásky na čelech zápaďácké konkurence.
9. Veletrh
A je tady slavný veletrh, kam Hlubočany dodají prototyp, který je dozajista skvělý. Až na to, že porucha je vždy otázkou několika sekund. Do pocitů zúčastněných se dokážu vcítit víc než kdokoli jiný, neboť s tím, když se něco dělá na poslední chvíli před veletrhem, mám své zkušenosti. V mém bývalém zaměstnání se to stalo s katalogem. Tehdy jsem u bývalého zaměstnavatele přešel s velkou slávou do marketingového oddělení. A katalog jsme nestihli. Dávalo se tam totiž zboží, které jsme nikdy neviděli, neměli jsme fotky, neměli jsme vzorky. Po tomto fiasku jsem nemyslel na nic jiného, než jak odtamtud vypadnout, i kdybych měl mít jako zaměstnání sbírání psích výkalů po městě. Všechny ty typy lidí, které seriál kolem této události ukázal, tedy znám z vlastní zkušenosti. Ne všechno je však ztraceno, když už vývoj průmyslového podniku neví, kudy dál, vždy se v Dietlových a Sokolovského seriálech objeví nějaký náměstek, který moudře posune další věci do chodu. Absurdita vztahu Zbyňka a Veroniky se zde ocitá na samotném vrcholu a současně na konci. Tedy, aspoň by si to člověk myslel.
10. Dozvuky
Fiasko na veletrhu má své důsledky. Ohrožuje Vaška Peška, který s energií vloženou do tohoto produktu spojil veškeré vyhlídky své kariéry a nyní má co vysvětlovat na nejvyšších místech. Problémy má i Janko Krnáč, který se nechal oblafnout jihoamerickým kšeftmanem a obrovská zásilka tak hnije nezaplacena v přístavu. Jen Zbyňka oslovují Japonci, aby stroj zpracoval pro ně, ten však zůstává věrný myšlence, aby se jeho stroj stal výkladní skříní našeho hospodářství a Japonce tak nechává topit se v jejich průmyslové zaostalosti. Inženýr Voženílek s překvapivou grácií přijímá roli obětního beránka a vzdává se místa šéfa konstrukce, aby nemuselo v podniku dojít k větším čistkám.
11. Odchod
Aby se projekt dokončil, musí i Vašek Pešek dělat kompromisy a úkroky stranou. Při tom všem stále zajišťuje Zbyňkovi plnou podporu pro dokončení projektu, nakonec se ale situace vymkne kontrole. A Zbyněk v sobě objeví hrdost a ambice právě ve chvíli, kdy je to nejméně vhodné. Celkově vzato jde však o dost nudný díl, který spočívá jen v tom, že Zbyněk odchází po 14 letech ze závodu (udělejte si obrázek o tom, zda vývoj a testování nového tkalcovského stavu neprobíhá opravdu trochu pomalu) a celý díl je o tom, jak se loučí.
12. Loupež
Zbyněk Kořínek nastupuje do výzkumného ústavu v Hradci Králové. Levou zadní zpracuje zlepšovák, kvůli kterému byl oficiálně najat, aby se teprve poté odkryly karty. Do hry vstupuje již výše zmiňovaný náměstek z ministerstva v podání Jiřího Zahajského a vychází najevo, že hradecké pracoviště je jakýmsi pokoutným ústavem, kde se dokončují odvážné projekty, které byly dány k ledu. Šéf ústavu v podání Otto Šimánka přijal roli toho, kdo vytváří prostředí pro vytváření něčeho, za co vždy slízne smetanu někdo jiný. Aby se však mohlo pracovat na Perpetisu, je nutno jej doslova ukrást z Hlubočan, k čemuž se propůjčuje Ivana Pešková, táta Pešek a nakonec vše proběhne i s tichým souhlasem samotného ředitele Václava Peška. Perpetis je zdárně dokončen i se zlepšováky, které by měly zmírnit jeho konstrukční náročnost a nákladovost. Proto je značně nečekané, když jej ředitel Hlubočanských strojíren Václav Pešek odmítne. Jeho nadšení a energie jsou dávno pryč a fabrika jede v udržovacím módu, stejně jako léta předtím. Jenže Perpetis se na světě objeví, a to v japonské expozici na veletrhu v Miláně.
12. Setkání
A máme tady ukončení. Potvrzuje se, že Japonci ukradli výdobytek moderního socialistického průmyslu, jen nikomu nejde do hlavy, jak je možné, že jej stihli vyrobit dříve, než to dokázaly naše továrny. Naši tři inženýři jsou pak pozváni ke generálnímu řediteli (Václav Voska), který dá co proto především Václavu Peškovi. Vašek sice nedělal nic jiného, než že onoho generálního ředitele v době, kdy ho nechtěl ani pořádně přijmout či mu rovnou vyhrožoval vyhazovem, poslouchal, vzal na vědomí jeho námitky a zákazy a řídil se jeho radami. Respektive, ještě se snažil udat Perpetis jiným podnikům, ale tím našeho generálního ředitele neoblomil. A tak jsme získali až cimrmanovský vhled do manažerování, kdy generální ředitel seřval na jednu hromadu všechny okolo za to, že poslouchali jeho zvrácené rozkazy. Leč sám si žádné své chyby vědom není. Poté bylo třeba ještě najít nevěstu pro poněkud škrobeného Zbyňka Kořínka, a tak mu to Ivanka Pešková, která jej od začátku vábila jak bludička, ještě trochu zkomplikovala, jak to ženské umí. Závěr pak patří triumfální arbitráži, kdy Jankovi stačí před Japonci zamávat několika obrázky a ti se se svou verzí Perpetisu vrátí zpátky na Hokaidó.
A to je vlastně všechno. Celkově jde o povedený seriál o zavádění nového produktu do výroby v kulisách plánovaného hospodářství. Je patrné, že i v dobách státních podniků bylo třeba bojovat s ostrou konkurencí, a kdo zaspal, mohl se těšit maximálně na doplňkovou výrobu. A prémie byly alfou a omegou veškeré motivace udělat něco navíc. Člověk si při pohledu na prošedivělého Satoranského uvědomil, že ten vývoj nového produktu trval zatraceně dlouho, dnes je dění na trhu o poznání flexibilnější a manažeři mají v rukou přesné tabulky, za jak dlouho se produkt musí zaplatit, aby se veškeré investice vrátily tak, jak podnik potřebuje. Trochu mě mrzelo, že se v seriálu z průmyslové výroby vůbec nepodíváme do dílny, a i když seriál zachycuje všechna martyria na cestě z rýsovacího prkna do sériové výroby, všechno je trochu narychlo ustřiženo, takže divák o tom všem kolem moc velké povědomí nezíská. Každopádně zhlédnutí seriálu není třeba se vůbec bát, většina dialogů má svůj smysl, o kterém si současná veledíla mohou nechat jenom zdát, nechybí ani zásoba obecných mouder (Jiří Vala), černohumorných hlášek (Jiří Císler) nebo technokratických frází (Jan Svojtka). Zaujal mě až špionážní charakter scén z pézetky, jinak tady šlo především o kontrast ambiciózního manažera Václava Peška v podání Petra Kostky (zajímavé srovnání, když si pak pustíte jeho uťápnutého podpantofláka v seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře) a tichého technicky nadaného vynálezce Zbyňka Kořínka v podání Jaroslava Satoranského.
Seriál Inženýrská odysea se v mnohém podobá jinému dílu s podobnou tematikou Zákony pohybu, kterému se budu také v jednom ze svých dalších článků věnovat. Mám takové podezření, že u Zákonů Pohybu to scénárista Miloš Smetana s tím popisem zkostnatělosti průmyslu poněkud přehnal a že Inženýrská odysea je tak trochu náhradou právě za Zákony pohybu, které skončily v trezoru takřka až do nedávných dnů.
Odkazy:
Zákony pohybu, další seriál z prostředí průmyslu a vývoje:
Inženýrská odysea na ČSFD:
Filmová místa ze seriálu Inženýrská odysea:
Scénárista Jaroslav Dietl
Režisér Evžen Sokolovský v článku v Lidových novinách
A pro zajímavost, jak funguje tkalcovský stav
