Článek
Psal se rok 1988 a 1989, když se táta rozhodl vzít celou naši rodinu na dovolenou do východního Německa. Konkrétně šlo o Bungalowdorf poblíž vesnice Zadelsdorf, která se nachází v Durynsku. Přejedete celé Sasko a pak už je to jen pár kilometrů. Mezi tamními a západočeskými cestáři totiž proběhla výměna rekreačních objektů, takže zatímco my jsme mířili tímto směrem, tak Němci se vypravili na chatu k přehradě Hracholusky. Kdo tam jezdí v současnosti, ten ví, že mnozí Němci už tam přes léto zakotvili téměř nastálo. Větším, ale zřejmě také ne úplně známým městem (tudíž vám ani jeho jméno nic neřekne) na břehu tamního durynského jezera, které místní nazývají Zeulenrodaer Meer, je Zeulenroda, kterou bych velikostí přirovnal třeba k českému Rakovníku.
Jak onen Bungalowdorf vypadá? Představte si asi tak 300 chatek, které jsou jedna podobna druhé a které tvoří nejrůznější řadové bloky. Není divu, že to v 8 letech dalo trochu soustředění, aby člověk dokázal trefit k té správné. Míra luxusu byla o poznání vyšší než na tuzemské dovolené. Chaty měly plně vybavenou kuchyni, kazeťák, dokonce i televizi a hlavně prostor natolik komfortní, kde mohla celý týden v pohodě přebývat a přespávat 5členná rodina, aniž by byla jakkoli stísněna.
Z celé osady to bylo pár kroků k tamní přehradě. Areál disponoval skromným obchodem, ale i poměrně monumentálním kinem (tedy, aspoň tehdy mi připadalo monumentální). Dnes vypadá takto:
Bývalé kino Bungalowdorf (Zadelsdorf)
Co muselo bezpodmínečně zaujmout každého devítiletého kluka, bylo množství Trabantů. Nic jiného tam v podstatě nejezdilo, sem tam onen monolit narušil nějaký Wartburg či Škoda. A protože asi neexistuje dítě, které by nemělo rádo Trabanty, připadal si tam člověk jak v učiněném trabantím ráji. Mé starší bratry zase zajímaly malé motorky značky Simson a jejich verze na steroidech, které nesly značku MZ. Na polích se pak proháněly zemědělské stroje Fortschritt a IFA, zkrátka bylo už při letmém pohledu znát, že jsme za hranicemi. Nicméně všech 5 značek, které jsem teď jmenoval, v podstatě pochází ze stejného vrhu a byly si navzájem příbuzné. Zaujaly též panelové silnice, zřejmě pozůstatek praktického řešení jednoho nejmenovaného kancléře, který je však nechával stavět za účelem přemísťování strojů oproti Trabantům poněkud robustnějších, takže jízda po nich byla plna pravidelného přeskakování a klapání, jako když jedete vlakem. Vesnice tehdy byly velice upravené, jejich ozdobou byly hrázděné domky. A v každé vesničce byla hospůdka. V NDR totiž bylo tolerováno drobné podnikání, a když jste nějakou takovou drobnou hospůdku navštívili, bylo to jako vstoupit k někomu do takové větší kuchyně pro hosty. Tamní krajina je jak stvořena pro cyklistiku, takže jsme každý večer vyráželi na skládačkách (ty byly z Československa do chatky nastálo dovezeny) a zatímco táta si v každém takovém domácím zařízení dal pivo, já si dával limonádu, přičemž zde měla téměř monopolní postavení ta s radioaktivní barvou. Ve větších vesnicích (či malých městečkách jako např. Auma) pak byly nejrůznější drobné obchůdky, jejichž nabídka oblečení, elektroniky i dalších užitečných zařízení pro domácnost byla podstatně bohatší než v Československu. Když navštívíte muzeum v NDR v Motole, možná vás překvapí, kolik věcí z NDR jste měli doma i vy. Zde jsme si také poprvé koupili kazety TDK s průhledným designem (do té doby pro nás platilo, že tédékáčko je vždy černé a neprůhledné). Lidé zde byli přátelští a táta se dal svou lámanou němčinou s někým do řeči v téměř každé hospodě. Průvodní atmosférou těchto dovolených byla pohoda a klid.
Na začátku září projevil můj táta ve svých 77 letech a po zotavení po operaci srdce přání ještě se na toto místo podívat. Ostatně, patřil k iniciátorům oné výměny chatek mezi německými a českými silničáři a zřejmě tak má svou zásluhu na popularitě Hracholuské přehrady mezi německými dnes již důchodci. Sám jsem též delší dobu plánoval, že se tam jednou podívám, takže nebylo co řešit. Jen jsme přibalili ještě jednoho 4letého člena rodiny, tedy mého synka, aby zde byla určitá návaznost a někdo mohl předávat tradici třeba ještě dalším generacím. Jeho babička jet odmítla a vehementně mi rozmlouvala záměr uvázat si na krk zlobivé dítě s dědkem a vydat se na dalekou cestu. Na to se dalo reagovat jediným způsobem. Důkladným cestovním pojištěním a upřímnou černohumornou rozmluvou na téma, jak si počínat, kdyby něco…
Stejný cíl, neznámá očekávání, zčásti stejná sestava. Děda, táta, vnuk. Jak tedy dopadla krátká víkendová dovolená v NDR po 36 letech? Ač jde o sousední zemi, vlastně jsme vůbec nevěděli, zda od dovolené očekáváme staré nebo nové časy. Tímto krajem projíždí z tuzemska kdekdo, málokdo však za účelem nějakého turistického zdržení.
Co mi bylo kladeno na srdce ze všech stran a od všech rodinných příslušníků, byla bezpečnost, což není úplně dobrá vizitka toho, co očekáváme od vývoje jedné vyspělé západní země. Porovnal jsem tedy své záměry ohledně toho, co všechno si na obranu vzít, s tím, co všechno je v Německu zakázáno mít u sebe, a došel jsem k názoru, že bránit se čemukoliv je prostě zakázáno.
Nicméně, pro jistotu jsme vzali nejoprýskanější auto, které na dvoře máme, a sice jedničkovou oktávku s poněkud pochroumaným zevnějškem, jakožto dostatečný odpuzovač před vandalismem. Na druhou stranu, jde o auto velice svižné a oproti Škodě 105 L, kterou jsme cestovali před lety, to byla doslova blesková doprava srovnatelná s letadlem.
Když jsme se blížili k hraničnímu přechodu, zaskočila nás celkem dlouhá kolona, až to začalo vypadat skutečně jako tehdy před 36 lety, kdy jsme v ní strávili několik hodin. Nakonec se ukázalo, že nás zdržuje jen semafor kvůli opravě jednoho pruhu silnice. Hraniční přechod nás čekal až za pár kilometrů. Z dětství jsem si pamatoval jakousi monumentální bránu na české straně a neurčité množství budek na straně německé. Tentokrát na nás čekala jen jedna chatrná závora a dva celníci, jejichž zájem upoutalo auto s přívěsem před námi, a tak nás jen mávnutím pustili.
Silnice se podstatně změnily. Místo panelových tankodromů a záplatové mozaiky, které tu byly před desetiletími, nás přes celé Sasko provedla silnice, kde by ani formule se sestrouhanými pneumatikami ani jednou nezadřela o zem. Ale i tyto závodní dráhy se opravovaly, takže jsme museli absolvovat četné objížďky. A při nepříliš přehledném německém značení nám především rozkopané centrum Plavna (Plauen) nadělalo starosti a se zamotanou hlavou jsme se obávali, abychom z města nevyjeli zpátky na jih. Na polích nejezdily Fortschritty, nýbrž povětšinou zelené John Deery, globalizace jede na plné obrátky, aniž by jakkoliv rozlišovala mezi jednotlivými zeměmi. Po průjezdu městem Pausa už se před námi otevřela povědomá venkovská krajina v okolí přehrady Zeulenrodaer Meer.
My se rozhodli, že jezero nepřejedeme po mostě, ale objedeme ho podél hráze a zkusíme poznávat povědomá místa, která jsme kdysi projeli na skládačkách. Potvrdila se nám vzpomínka, že je zdejší krajina pro cyklistické výlety skutečně ideální. Do dálek se rozkládala pole a lesíky, oproti české krajině zde bylo více houštin, zkrátka a dobře, jednotlivá pole byla o něco menší. Zdejší vesničky neztratily nic ze své malebnosti, architektura zůstala stejná jako před dávnými lety, moderní domky vypadající jako krabičky od sirek nebo katalogové bungalovy zde hyzdí místní kolorit skutečně ojediněle. Všechno se tedy zdálo být idylické, nebýt jedné maličkosti. Nikde ani živáčka a nikde žádná hospůdka. Ba ani obchod. Prostě absolutně nic. Ale nejen na vesnicích. Místní velkoměsto Zeulenroda je sice stejně upravené a hezké jako kdysi, ale ač jsme se vydali přímo do centra, ani zde jsme neobjevili nějakou hospodu, kde by si člověk dal pivo. Jen jeden hotel, na kterém visela pamětní deska zmiňující rekonstrukci v roce 1992. A tipuji, že nejpozději od roku 1995 let je tento hotel zavřený. Jestliže se zde v 80. letech hezky nakupovalo v nepřeberném množství malých obchodů, nyní zde není téměř nic. Opuštěné výlohy obchodů maskují krach soukromého podnikání tím, že jsou v nich vystaveny nejrůznější fotografie či expozice z minulosti. Zdá se, že doba jde dopředu poněkud jiným směrem, než by se dalo očekávat. Za Ericha Honeckera zde byla nepřeberná nabídka soukromých obchodů, každý měl něco jiného, nyní tu na zbytky jakéhosi podnikatelského ducha odkazují jen italské pizzerie a cukrárny. Mimochodem, pokud jste na nějaké místo, kde se můžete najíst, narazili v okolních vesnicích, byly to právě jen výhradně pizzerie provozované Italy. Jedinou opravdickou hospodou po okolí je Goldener Löwe v Pahrenu. V některých vesnicích vás vítají tabule, že zde najdete Gasthof, leč i ty jsou téměř ve všech případech zavřené anebo fungují na půl plynu (a spíše na objednávku). Při hledání hospůdky na oběd jsme zavítali do města Auma, kde to v 80. letech celkem žilo, ale i tam jsme narazili pouze na dvě pizzerie. A též ve větším městě Weida jsme objevili všehovšudy jednu restauraci s klasickým menu a na náměstí v okruhu 70 metrů 4 pizzerie (tentokrát kupodivu otevřené a fungující). A v celém kraji není snad ani jeden obchod s potravinami. Takže pokud jste zvyklí podnikat na kolech „tour de pivo“, zde máte smůlu. Kde tedy lidé nakupují? Široko daleko je jen jediná možnost. Okraj Zeulenrody, kde narazíte na obvyklý čtyřlístek Lidl, Penny, Rewe a Kaufland. Žádné samoobsluhy, žádné večerky. Jen tady.
Výhled z hradu Osterburg na město Weida
Pokud jde o vozový park, tak na Trabanty se netěšte, ty jsme za 3 dny potkali všehovšudy tři (plus některé byly vystavené jako dekorace autobazarů či pneuservisů). Vozový park je podobný jako u nás. Kia, Dacia, Hyundai, Škoda. Na to, že by se zde jezdilo výhradně ve VW a Mercedesech, jako tomu bylo ještě v 90. letech v západním Německu, zapomeňte. Co však překvapí, je stále všudypřítomnost Simsonů. Těch jsme každý den potkali několik desítek, evidentně je tato nesmrtelná malá motorka používána jak pro běžné dopravování, tak i pro zábavné výlety po okolí. A těší se ohromné popularitě u teenagerů, kteří si vlastnictví této legendy evidentně užívají. Potkáváte je jednotlivě, ale též v menších či větších skupinách. Většinou jde o stroje renovované, naleštěné, zkrátka jako by vyjely z fabriky, ale o Němcích je všeobecně známo, že se o svá přibližovadla starají až útlocitně. Ostatně, proto si tolik lidí u nás nechává přitáhnout vozidla právě z Německa. U Simsonů dominuje typ electronic s výfukem dole, povětšinou ještě staré typy bez blinkrů. A upalují celkem svižně, zřejmě se zde využívá převrtávání na vyšší objem. Ale třeba se mi to jenom zdálo a můj domácí Simson je naopak příliš líný. Občas kolem projede i starší skútr Schwalbe od stejné značky, jezdí i dost skútrů typu SR. Naopak Simsona na steroidech, nedostižný sen všech motorkářů u nás v 80. letech, tedy MZ 150, jsme viděli všehovšudy jednou.
Největší šok nás však čekal v samotném Bungalowdorfu. Představte si to. Tři sta skvěle vybavených chatiček, na konci září jsou v mnohých stále ubytovaní lidé nebo jejich majitelé. A kolik myslíte, že je v tomto rekreačním středisku míst, kde si můžete koupit něco k jídlu nebo k pití? Posaďte se. ANI JEDNO. Žádná hospoda, žádný stánek se zmrzlinou, ba ani nějaká prodejna se smíšeným zbožím, jen automat s Coca Colou a sušenkami. Zkuste přijet na Hracholusky, které u nás patří k těm menším přehradám, a od jednoho občerstvovacího stanoviště ke druhému uděláte sotva 20 kroků. Nic kromě trávy a stromů nenajdete ani u samotného jezera, kam se chodí lidé z bungalovů koupat.
Zeulenrodaer Meer
Pátral jsem, jak je to možné. Vždyť to nedává žádnou ekonomickou logiku. Celá tato absurdní situace má dva důvody.
1. Rekreační střediska tohoto typu byla v minulosti dělaná právě na soběstačnou dovolenou. Proto ta plná výbava chatek, kde je plnohodnotná kuchyně nebo třeba i pračka. Východní Němci byli na rozdíl od západních vždy zvyklí trávit vnitrozemskou dovolenou tak, že přijeli na chatu a všechno potřebné si tam přivezli s sebou. Do Bungalowdorfu Zadelsdorf se zkrátka a dobře jezdilo za klidem. Také umělá inteligence se mi snažila namluvit, že lidé by tam žádnému podnikateli v pohostinství kšeft neudělali, což mi přišlo poněkud přitažené za vlasy, a tak jsem pátral dál a vypátral druhý důvod, proč je Bungalowdorf podnikatelsky mrtvý.
2. Ač jde o region s rekreačním střediskem s 300 chatami, turistický ruch tu není podporován. Tolerován je v Biohotelu Zeulenroda na protějším břehu (tam je i jakýsi amfiteátr) a pak ještě asi na dvou plážích. S největší pravděpodobností je tak kdekoli jinde v okolí jezera nemožné získat povolení k provozování čehokoli, co by podporovalo příliš masivní a hlučný turistický ruch. Inu, za Honeckera podnikat šlo, nyní mají podnikaví lidé hledající příležitost utrum.
Nicméně v takovém případě bych předpokládal, že právě okolní vesnice (Stelzendorf, Zadelsdorf, Wenigenauta, Zickra, Merkendorf) budou hospodami překypovat. Leč, není tomu tak. Což dává za pravdu spíše výše zmíněnému bodu 1.
Je-li tomu tak, možná to není úplně špatný přístup. Kraj je totiž zcela oproštěn od negativních jevů, jejichž důsledky dnes kulminují ve větších německých městech. V regionu je poněkud vylidněno, ale jste zde ve starém Německu, kde si můžete naplno vychutnat klid a naprostou harmonii. V nedalekém větším městě Gera už tomu tak údajně není. Podle toho, do jaké podoby byl Bungalowdorf upraven, kdy mnohé jednotlivé chatky byly zvelebeny, doplněny živými ploty, skalkami a evidentně jsou rekonstruovány tak, aby umožňovaly i celoroční bydlení, lze tipovat, že si zde mnozí majitelé budují útočiště na penzi, kam uniknou před sociálně patologickými jevy ve velkých městech. Jen na ten nákup budou muset dojíždět do Zeulenrody.
Odkazy:
