Článek
Poklidný večer před televizí, ležíme oba na gauči. Ona na místě a v pozici, odkud se hůře vstává či natahuje pro nějakou věc. To jen pro vysvětlenou, že požadavek, který v následujícím dialogu vznáší, nespočívá v tom, že by chtěla mít komorníka, ale v tom, že moje pozice pro vstávání z gauče a přinášení čehokoli byla výhodnější.
ONA: „Nešel bys k Vojtíškovi zavřít okno?“
Vojtíšek je náš syn a v jeho pokoji se právě mělo větrat.
JÁ: „Jo, já mu tam zavřu.“
Že okno v pokoji bylo zavřené, ponechme stranou, pro dynamiku příběhu to není důležité. Vracím se na gauč.
ONA: „Není ti zima?“
JÁ: „Ne, je tady akorát.“
Všimnu si, že zatímco já jsem zcela oblečen, žena má holé nohy, ale evidentně vegetuje zcela spokojeně a se zaujetím sleduje seriál v televizi, kde se zrovna mimochodem ústřední dvojice hádá. Dodám tedy:
JÁ: „Vždyť jsem o něco oblečenější než ty.“
Chvíli je ticho, poté se nevrle ozve:
ONA: "A že by ses třeba natáhl pro deku a přikryl mě?
JÁ: „No, když mi o to tak hezky říkáš…“
ONA: „To by ti snad mělo dojít, ne?“
JÁ: „Jak mi to má dojít, když si o to neřekneš?“
ONA: „To ti mělo dojít ve chvíli, kdy jsem se tě ptala, jestli ti není zima!“
JÁ: „Ty ses neptala proto, že bys měla starost o mé pohodlí, ale kvůli tomu, že jsi chtěla deku?“
ONA: „No jistě, to ti přece mělo dojít.“
JÁ: „A nedomlouvali jsme se už dávno, že místo naznačování budeme jeden druhému rovnou říkat, co chceme?“
ONA: „Vždyť jsem ti to dala na stříbrném podnose. Ty ses měl jenom zeptat, jestli mi máš podat deku.“
JÁ: „Na jakém stříbrném podnose? Zeptáš se mě, jestli mi není zima, a já tě mám na základě toho přikrýt?“
ONA: „Mělo ti to dojít už ve chvíli, kdy jsem se tě zeptala, jestli půjdeš k Vojtíškovi zavřít to okno.“
Chvíli je ticho. Po dvou minutách konverzace pokračuje krátkým dodatkem:
ONA: „Já vůbec nechápu, jak můžeš pracovat v zákaznickém servisu. Jak ty vlastně poznáš, co ten člověk, co ti tam volá, od tebe chce?“
JÁ: „Ten člověk, co k nám zavolá, mi to pokaždé řekne!“
