Článek
Divadlo Járy Cimrmana je fenomén, který ovlivnil českou kulturu a komedii stejně, jako některé světové kapely změnily hudební žánr. Má své legendární okamžiky – hry, které drží tempo, mají brilantní gagy a postavy, a díky nim se stal Cimrman téměř synonymem pro český humor.
Stejně jako u kapel, které vydaly několik kultovních alb a zároveň pár průměrných či dokonce slabých nahrávek, ani všechny hry Cimrmana nejsou stejně silné. Některé fungují výborně, jiné ztrácejí dech, tempo nebo komický dopad. Tento článek není útokem na legendu, ani popřením jejího významu. Jde o pokus kriticky zhodnotit hry bez povinné úcty, oddělit „mýtus“ od dramaturgické reality a ukázat, že i kultovní tvorba má svá slabší místa.
Cílem není urazit fanoušky, ale spíš nabídnout objektivní pohled, který umožní čtenářům porozumět, proč některé hry fungují lépe než jiné a proč zkušenost naživo může být odlišná od legendárních videonahrávek.
Her, které drží tempo, mají jasný komický oblouk a nejsou v druhé polovině jen jakousi nastavovanou kaší původního nápadu, je totiž v repertoáru Divadla Járy Cimrmana překvapivě menšina. Oproti tomu her, které jsou často jen sérií nápadů, často jen od začátku do konce opakovaně ždímaných, takže od poloviny představení už skutečně sledujeme jen setrvačnost a rozplizlost, je více, než by se mohlo zdát.
Koho jsem už jen tímto úvodem nadzvedl ze židle, ten zareaguje logicky: „Vždyť se bavíme o mystifikaci, kde na dílo smyšleného podprůměrného autora z recese nahlížíme jako na něco geniálního. A v tom je ten vtip.“ Ale můžeme tento argument skutečně použít jako alibi pro to, že některá představení jsou skutečně slabá a neudrží tempo po dobu delší než polovinu hry? Proč tedy Záskok funguje od začátku do konce a je nabitý gagy, zatímco Švestka stojí na dvou senilních nápadech, které se po celou dobu úporně a otravně recyklují?
Efekt Cimrman a nekritičnost, se kterou je tento fenomén přijímán, je částečně způsoben samotnou legendou o geniálnosti celého konceptu. Publikum je nastavené, že je to geniální humor, takže i průměrné pasáže jsou často přijaté s nadšením. Z hlediska čisté dramaturgie jsou produkce hodně nerovnoměrné a jen menšina her opravdu drží tempo a kvalitu po celou dobu. Spousta her jsou jen dobré nápady, které se nedotáhnou do plnohodnotného tvaru, který by fungoval. Autoři se mohou vymlouvat na to, že hrají hry Járy Cimrmana (které z logických důvodů zapadly), ale publikum nechodí na to, co údajně napsal Cimrman, nýbrž na to, co napsala dvojice Svěrák / Smoljak. A tak na to také budu nahlížet níže.
Nebudeme chodit kolem horké kaše a rozdělíme hry Divadla Járy Cimrmana do čtyř kvalitativních kategorií.
1. Skutečně výborné – drží tempo a humor po celou dobu
- Záskok – Mistrovský rytmus a jasná dynamika postav. Humor je variabilní: kombinace situačních gagů, absurdního jazyka a interakcí mezi postavami funguje konzistentně. Není tam žádná „dlouhá kaše“; i přestávky mezi špičkami humoru mají význam a drží napětí.
- Dlouhý, široký a krátkozraký – Konstrukce gagů je velmi vyvážená. Hra má jasný směr a každá epizoda nebo situace přináší nový prvek humoru. Prakticky žádné zbytečné pasáže, kde by tempo padalo, všemu pomáhá i souvislý příběh, který se skutečně posouvá. Skvělá ukázka toho, jak Cimrmanova absurdita může být zároveň kompaktní a zábavná.
- Němý Bobeš - Této hře obrovsky pomáhá porušení klasického cimrmanovského konceptu - střídání hry a semináře. Zde seminární prvky neustále vstupují do samotné hry, díky čemuž dokáží vždy přinést novou akceleraci. To, jak Němý Bobeš funguje od začátku do konce, je nejlepším důkazem toho, o kolik jsou cimrmanovské semináře lepší než samotné hry.
2️. Dobré, s menšími výkyvy – drobné rozplizlosti, ale stále zábavné
- Dobytí severního pólu – Skvělý nápad a zajímavé situace. Problém je v tom, že ke konci diváka trochu vyčerpává repetitivní gagová struktura a některé dialogy stagnují. Přesto je možné udržet pozornost a humor převažuje nad nudou.
- Afrika – Většinou stabilní, ale několik pasáží by šlo zestručnit. Silné jsou absurdní situace a „vědecké“ výklady, slabší jsou pasáže, kde se humor soustředí jen na popis situace bez další komické vrstvy. Směrem ke konci už se gagy opakují a vtipy ztrácejí na efektu.
- Vražda v salonním kupé - Silný úvod, jasně vyhraněné postavy, které se nám svérázným způsobem i představí, humorná zápletka. Tempo v průběhu hry klesá, ale daří se jej udržet na dobré úrovni, gagy jsou dobře rozložené a situační absurdita funguje. Díky dramatickému oblouku ani konec nepůsobí zbytečně nataženě.
- Posel z Liptákova - Představení těžící z toho, že obsahuje dvě kratší hry. Obě mají výborný nápad a skončí dříve, než se stačí rozpliznout do beztvaré nastavované kaše jako hry, které budou uvedeny níže. Jestliže Němý Bobeš dokládá, že semináře jsou v přestaveních tou vtipnější částí, pak Posel z Liptákova předkládá důkaz, že nápad autorské dvojice obvykle vystačí na stopáž, která je poloviční oproti většině jejich her.
Výše uvedené hry dokazují, že i když tempo místy klesá, doplňkové prvky (vložený seminář, zkrácení hry) mohou představení zachránit před postupující nudou.
3️. Průměrné – začátek slibný, ale postupně ztrácí šťávu
- Vyšetřování ztráty třídní knihy – Výborný nástup. Učitel pronášející všechna myslitelná pedagogická klišé, ředitel, který celou věc akceleruje, každý se směje při vzpomínce na svá léta ve školních lavicích. Pak ale přijde inspektor a zemský školní rada. A nastává konec veškerého humoru. Vše se opakuje, jen v mnohem línější, trapnější a utahanější podobě. Gag je vyčerpán a divák útrpně čeká, kdy bude konec.
- Blaník – Hra má silný koncept, ale veškeré vtipné nápady se rovněž vyčerpají hned v úvodu, prostřední část se rozplizne do série epizod, které nedrží tempo, a poté už divák opět jen vyhlíží konec. Humor se opakuje (anebo se přestane vyskytovat) a nezískává žádnou novou dynamiku.
- České nebe - Kontrasty a hádky mezi známými osobnostmi z učebnic dějepisu z různých období nabízejí mnoho příležitostí k dialogům vedoucím ke vzájemnému nepochopení a vtipným situacím. Delší dobu to funguje, ale ke konci už je potenciál rovněž vyčerpán a vyždímán. A jediné, co si divák zapamatuje, jsou hořlavé vtipy adresované Janu Husovi.
U této skupiny her vidíme hlavní slabinu Divadla Járy Cimrmana. Absence pevné dramaturgické osy, která by udržela tempo, tendence opakovat gagy až do samotného vyčerpání a neschopnost ukončit hru dříve (anebo ji naopak něčím obohatit), než nastane naprostá nuda a čekání na konec.
4. Slabé hry
- Hospoda na mýtince – Podobná situace jako u výše uvedených her. S tím rozdílem, že veškerá humorná munice je vystřílena hned v úvodu a poté už sledujeme jen stále slabší variace na situace, které jsme už viděli.
- Akt – Zde už je patrné od začátku, že sledujeme slabší kus. Už při samotném postupném představování postav sledujeme typickou slabinu cimrmanovských her - nekonečné cyklické opakování. Což se omrzí i u gagů dobrých, natož u těch slabších. Repetetivnost pokračuje i dále. Téměř vše je divák nucen zhlédnout několikrát. A rádobyvtipná travesty vystoupení matky Žílové opravdu nejsou tím, co by hru mohlo zachránit nebo ji povznést do vyšší kvality. Hra se nemá kam rozvíjet a stagnuje.
- Švestka – Jestliže je půlka hry založena na třeskutě vtipné situaci, kdy jedna postava není schopna říci jiné, aby jí pustila ruku, a druhá půlka na otravně se opakujících situacích vyplývajících ze senility, pak ji lze těžko označit jinak, než jako velice slabou. Dokoukat Švestku do konce, to už vyžaduje pořádnou dávku trpělivosti a odolnosti.
- Lijavec – Autoři zde užili plot twist, což je dramaturgický koncept na divadelních prknech stále neotřelý a u Divadla Járy Cimrmana vyloženě šokující. Dalo by se předpokládat, že půjde o podobnou dávku oživující injekce, jako jsou u Němého Bobše seminární vstupy či u Posla z Liptákova rozdělení na dvě hry. Hra sice obsahuje trefné narážky na prošpiclovaný systém, jenž hlídá správné chování těch, kterým vládne, díky čemuž si vysloužila i zákaz, jako dramatický kus však nefunguje a už od začátku se rozpadá.
- Cimrman v říši hudby – Zde nelze neocenit hudební vynalézavost Jana Klusáka, který si vyhrál s hudební stránkou dramatického kusu a zásobuje diváka vtipnými hudebními narážkami na známá díla klasických mistrů. Hudebně zběhlý divák tyto vtípky pochopí, nicméně zde také veškerý vtip této hry končí. Námět je vyloženě trapný (místo cukrovaru vyrobíme pivovar), hra v divákovi nevyvolává vůbec nic. A když se povedených Klusákových melodií nasytí, nic už ho u představení nedrží.
Shrnutí
Z celkového pozorování vyplývá, že cimrmanovské hry fungují nejlépe, když jsou gagy variabilní, tempo udržované a absurdní situace jsou propojené dramaturgicky. Klesající kvalita často souvisí s nekonečným ždímáním gagů, natahovanými dialogy a nedostatkem dramatického oblouku. Semináře a různé formátové vložky dokáží v některých případech hru zachránit, ale jen tehdy, pokud jsou dobře načasované. Pokud přijdou pozdě, publikum už je unavené.
Celá cimrmanovská legenda zakrývá slabiny. I slabá hra má stále publikum nadšené, protože „to přece musí být geniální“. Zde se dostáváme k dalšímu faktoru, který má podíl na dalším poklesu kvality, a to je postupné odcházení herců se zcela specifickým hereckým projevem a jejich nahrazování méně výraznými osobnostmi, a to i z řad profesionálních herců. Mnoho diváků dnes odchází z představení zklamaných, neboť počínání poněkud nesourodého současného ansámblu srovnává s hrami, které byly oficiálně vydané a které vždy mají nejsilnější možné obsazení (např. se tam téměř vždy vyskytují oba z autorské dvojice).
Co v současné době chybí nejvíce, je pevná ruka režiséra Ladislava Smoljaka. Současný ansámbl se nezřídka utrhne ze řetězu a do hry vkládá momenty, které se do poetiky díla nehodí. A v takových chvílích chybí přísný režisér, který by řekl: „Tak takhle opravdu ne!“ Bez jeho kontroly se hra stává volnější, často ztrácí tempo a důslednost.
