Článek
Sitcom, kterému se budu věnovat dnes, je netypický v tom, že zpracovává ucelený příběh. Parta velice nesourodých hrdinů (i nehrdinů) s naprosto protikladnými zájmy a motivacemi se snaží dostat z Francie do Anglie dvojici sestřelených pilotů. Na malém prostoru se nám tak střetávají zájmy kavárníka, který chce mít jenom svůj klid, bojovných partyzánek, odbojářů, líných a po obohacení toužících německých oficírů, nekompromisního generála či ještě nekompromisnějšího gestapáka. Tento ucelený příběh však postupem času dostává čím dál absurdnější obrysy. Ačkoliv má 9 sérií a přes 80 dílů, odehrává se na velmi krátkém časovém úseku.
Sitcomová struktura je zachována v tom, že postavy se prakticky nevyvíjejí (na tak krátkém časovém úseku, který seriál mapuje, to snad ani není možné). Humor stojí na opakování gagů, na které divák už předem čeká. Převleky, akcenty, běžící fórky. Děj je sice souvislý, ale přesto slouží spíše jako nekonečná eskalace absurdity.
Haló, haló! jako mix dvou komediálních světů
Jak už bylo napsáno na počátku, tento britský seriál není typicky britský, i když vznikl v Británii. Ve skutečnosti působí téměř jako pocta francouzským válečným komediím. Není to snad ani hybrid mezi britským a francouzským humorem zasazeným do války. Britské je na něm pouze dělání si legrace z Francouzů, nicméně dobře víme, že tohle umějí i Francouzi sami.
Jádrem sitcomu je přepjaté herectví (křik, grimasy, fyzická komika, karikatura), absurdita situací (obrazy v klobáse, piloti v hodinách,…), totální chaos identit (převleky, záměny, nedorozumění) a především válka jako kulisa pro bláznovství, nikoliv drama.
Odboj je teatrální, Němci jsou karikatury (i když jiným způsobem než ve francouzských komediích, ale o tom až později) a nikdo není úplně normální.
Z britského humoru zde máme running gags ("Bodré podoledne", „Teď mě dobře poslouchejte, nebudu to víckrát opakovat“, pěvecké výstupy madam Edith,…), práci s jazykem a akcenty (což v českém dabingu vnímáme jen částečně), opakování jako pointu a suchý kontrast k šílenému ději. Typicky britské je, že divák čeká na vtip, který už zná, a humor tak spočívá v tom, že naplní očekávání.
Klíčová charakteristika seriálu
Haló, haló! není sitcom o vývoji postav, ale o stupňování chaosu, který stojí na střetu francouzské frašky a britské struktury vtipu. Postavy jsou archetypy. Zbabělec, fanatik, svůdnice, lenoch, homosexuál, hrdina. Humor tak z 50 % stojí na opakování a z 50 % na eskalaci absurdit.
Jiní Němci než ve francouzských komediích
Typická francouzská válečná komedie je postavena na tom, že němečtí důstojníci jsou parodováni jako maximálně fanatičtí, disciplinovaní, agilně plnící rozkazy a plně oddaní věci. Zkrátka slepě poslušní fanatici s přehnanou disciplínou, přičemž komika je postavena na kontrastu ležérních Francouzů s německým řádem, který je absurdní, ale oni ho berou smrtelně vážně.
V Haló, haló! se tento model úplně rozpadá. Takové zde máme taky (generál von Klinkenhoffen, Herr Flick z Gestapa), ale rovněž tu máme německé důstojníky jako flákající se strejce, kteří chtějí mít svůj klid a kavárníkovi Renému vyhrožují jen tehdy, když je ohrožen jejich pokoutný kšeft. Německý důstojník zde není hrozba, ale malý podvodník, takový maloměšťák v uniformě. Místo ideologie řeší, jaké si dá víno, kdo koho oblafne a střeží si jen svůj klid. Disciplína je jen póza, která padne při první příležitosti.
Obrácení klasické dynamiky
Ve francouzské komedii vytvářejí Němci tlak shora, zatímco civilisté se snaží nějak přežít a obcházet systém. Zde obcházejí systém všichni, včetně Němců samotných. Tím základní konflikt „okupant vs. okupovaný“ částečně mizí a nahrazuje ho „každý podvádí každého“. Pro komediální účel je to chytrý posun, protože hrozba války je odlehčená tím, že ji nikdo nebere vážně, autorita je zesměšněna nikoliv tím, že je přísná, ale tím, že je směšně lidská a malicherná. Zatímco Herr Flick z Gestapa je posedlý mocí, zároveň je směšný. Ostrý je zde generál von Klinkenhoffen, nicméně i ten vydá rozkaz, např. někoho zastřelit, ale poté už samotné vykonání nějak nekontroluje. A ostatní důstojníci jsou spíše štamgasti v uniformě, na kterých je patrné, že by byli raději v hospodě než ve válce. Představa systému, který funguje, vydává rozkazy a trestá, existuje jen u dvou výše uvedených autorit.
Zatímco francouzské válečné komedie staví humor na střetu přísného řádu a lidského chaosu, Haló Haló tento vztah obrací. Řád zde neexistuje – nebo přesněji řečeno existuje jen jako kulisa. Němečtí důstojníci nejsou zosobněním nebezpečné moci, ale spíše malichernými figurkami, které se v uniformách snaží urvat co nejvíc pro sebe. Válka tak přestává být konfliktem ideologií a stává se jen prostředím, ve kterém každý hraje vlastní malou hru.
Rozklad autority jako zdroj humoru
Zatímco ve francouzských komediích systém funguje, byť absurdně, zde existuje jen na papíře. Čím výše stoupáme v hierarchii, tím větší fanatismus. Čím níže, tím větší fraška. Přičemž ty dvě vrstvy se spolu téměř nepotkají.
Autorita pak dostává na frak nástupem italského důstojníka, kterého válka ani v nejmenším nezajímá a svou přítomnost na cizím území vidí výhradně jako nekonečnou příležitost otáčet se po místních ženách.
Německý řád v seriálu nezmizel – pouze se rozštěpil. Na jedné straně stojí Gestapo a generál, zosobňující chladnou, odosobněnou moc, která bez mrknutí oka vydává rozkazy k likvidaci „škůdců“. Na straně druhé však stojí jejich vlastní podřízení, kteří tento systém nejenže nenaplňují, ale fakticky ho rozkládají zevnitř. Rozkazy sice přicházejí shora, ale v každodenní realitě se rozpouštějí v lenosti, osobních zájmech a drobných podvodech. Válka se tak neodehrává jako střet ideologií, ale jako groteskní provoz, ve kterém nikdo nehraje svou roli tak, jak by měl.
Hlavní postava - antihrdinný kavárník René
René je klasický antihrdina, který nad ničím nemá kontrolu. Podobně jako důstojníci v Sedmé rotě nebo v českém Stůj nebo se netrefím (od cimrmanologů Šebánka a Čepelky). Kavárník, který chce mít svůj klid, občas se pomuchlovat se svými servírkami a provozovat svou skromnou živnost. Místo toho od něho partyzánský oddíl chce, aby prováděl hrdinné skutky, Němci, aby kryl jejich kšeft. A do toho všeho se na něho doslova lepí ženy, byť divák na základě jeho vizáže a charakteru neshledává jediný důvod, proč tomu tak je. Pointa není v tom, že je René přitažlivý, ale to, že logika přitažlivosti v tomto světě vůbec neplatí. Stejně jako když se obrazy schovávají do salámů, lidé mizí a vracejí se, identity se mění jak na běžícím pásu (René se po své neuskutečněné popravě vrací jako svůj bratr jménem René). Humor zde nevzniká z toho, že je něco divné, ale z toho, že zde nikomu nic divné nepřijde. Divák vidí absurditu, postavy ji přijímají a divák rovněž, vzniklá komika tak na logiku rezignuje. Identita tak není pevná, smrt není definitivní a vztahy nejsou konzistentní, vše je jen dočasná funkce v rámci gagu.
René je na první pohled klasickým antihrdinou známým z evropských válečných komedií – mužem, který nechce bojovat, nechce vynikat a touží pouze po klidu. V Haló Haló je však posunut ještě dál: není jen pasivní, ale existuje ve světě, kde samotná realita ztrácí pevná pravidla. To se nejvýrazněji ukazuje ve chvíli, kdy má být popraven a bez většího vysvětlení je nahrazen „bratrem“ se stejným jménem, aniž by to kohokoli znepokojovalo. Stejně tak ženy, které ho obklopují, nereagují na jeho skutečné kvality, ale fungují jako součást absurdního mechanismu seriálu. Haló Haló tak neparoduje jen válku, ale i samotnou logiku vyprávění – svět, ve kterém není důležité, co dává smysl, ale co se právě hodí pro další gag.
Autorita jako fraška
Herr Flick, představitel tvrdé moci, není jen hrozivý – je zároveň směšný. Jeho vztah k podřízenému je založený na přehnané dominanci: rozkazy, které nelze splnit, fyzické tresty, neustálé ponižování. Autorita se tu neukazuje jako efektivní síla, ale jako karikatura sama sebe.
Running gags
Ty jsou obsaženy i v jiných seriálech, zde se ale dostáváme na extrémní kadenci. Flick šikanující svého podřízeného, oddanost Helgy, „nenápadné“ převleky LeClerca, hrdinská póza majitele pohřebního ústavu, proslovy velitelky partyzánek, Henry přistihován manželkou v objetí servírek, pěvecká vystoupení madam Edith… A to jsem zmínil jen malý zlomek.
Závěr
Symbolickým potvrzením tohoto principu je i samotný závěr seriálu, ve kterém se němečtí důstojníci po letech vracejí, aby si zavzpomínali na okupaci téměř s nostalgií. Vztahy mezi postavami se mezitím proměnily způsobem, který nedává žádný logický smysl – poručík Gruber má za manželku Helgu, přestože jejich předchozí směřování ukazovalo zcela jinam. Gruber vystupoval jako homosexuál, Helga vždy tíhla k autoritativním mužům. Nejde však o nedůslednost, ale o přirozené vyústění světa, ve kterém nic není pevné a nic není závazné. Haló Haló tak nekončí uzavřením příběhu, ale návratem na začátek: jako prostor, kde se postavy mohou kdykoli znovu sejít a sehrát tutéž hru, bez ohledu na čas, logiku či minulost.
