Článek
Je to k nevíře, ale do Vizovic jsem se vypravil vůbec poprvé. Kdekdo může namítat, že je to jako dochodit základní školu v pětatřiceti letech, přijít o panictví v pětašedesáti nebo si koupit první tesilový oblek až na svůj pohřeb, ale je to tak.
Jelikož si tento článek rozkliknou lidé, kteří na tento festival jezdí pravidelně, asi nemá velký smysl se rozepisovat o tom, jak to tam vypadá. O tom, že je areál obklíčen stánky s minipivovary a jídlem za rozumnou nefestivalovou cenu, o tom, že členité prostory likérky nabízejí spoustu zákoutí, kde si lze sednout či lehnout, o atmosféře a zkrátka o tom, že ještě než začne hrát kapela, cítíte se tam prostě výborně.
Důvod, proč jsem se na akci na druhý konec republiky vypravil, ač pravidelně navštěvuji její dvojče Metalfest Open Air v Plzni, se jmenuje AGENT STEEL, však jim také budu věnovat nejvíce prostoru. Americká speed thrashová kapela, která mě téměř před 40 lety uhranula svým albem „Unstoppable Force“, které je pro mě dodnes dokonalou jízdou bez slabého místa od začátku do konce. S další existencí této kapely je to už trochu složitější. Čas od času ji koncertně či nahráním alba vzkřísil kytarista Juan García, a to v různých sestavách. Před pár lety se comebacku chopil pro změnu zpěvák John Cyrris, jenž má pověst zřejmě největšího podivína napříč metalovou scénou. Brzy jsem se mohl přesvědčit, proč. Začíná úvodní riff „The Day At Guyana“, na pódiu je celá kapela kromě zpěváka a mě zalévá husí kůže jako znak blížící se mé soukromé hudební extáze. Z boku přichází nějaký na první pohled nevrle vyhlížející starý chlápek v levných kalhotách a levné košili z Tesca, absolutní albín, sluneční brýle, k tomu kšiltovka naražena těsně nad nimi, v rukou nese nějaká zavazadla, která pokládá před bicí soupravu. Nějaký zatoulaný fotograf, říkám si. Inu, žádný fotograf, ale John Cyriis. Samozřejmě nevím, do jaké míry je jeho další počínání důsledkem jeho podivínství a do jaké míry může mít zdravotní příčiny. Nicméně zabrousil jsem na zahraniční servery a vyzvěděl, že bývá často (a to už od oněch 80. let) popisován jako nervózní, roztěkaný, s trhanými pohyby a jako by byl duchem zcela nepřítomen. To bylo ve Vizovicích naplněno měrou vrchovatou, často jako by se schovával před něčím na obloze do zadní části pódia, dvakrát odešel něco řešit s techniky, ne vždy trefoval nástupy a na jednu píseň z notoricky známého alba „Unstoppable Force“ si prostě přinesl desky s barevnými záložkami, držel je v ruce a celou píseň text četl, jako by se nechumelilo. Asi dvakrát něco k publiku pronesl, ale jinak byl zcela ponořen do svého světa. Jeho nezaměnitelný ječák ale funguje i po desetiletích jako zamlada, byť s ním zvukař musel dost zápasit. Inu, tohle nebyla úplně standardní kapela. Existují frontmani (Bernhard Weiß), nefrontmani (Tom Araya), antifrontmani (Michael Kiske), ale John Cyriis je absolutně samostatná kategorie. Ač to celé bylo velice prapodivné, odcházím s uspokojením, neboť jsem vůbec nedoufal, že bych tuto svou dávnou kultovku mohl někdy naživo vidět.
Agent Steel
Po skončení Agent Steel zavítám na vedlejší scénu, kde se masivní divácké podpoře těší heavymetalový ROXOR. A taky jim to pěkně šlape. A pak zpátky k Ronnie James Dio stage, kde hrají VOIVOD. Oproti rozevlátým Američanům představuje tato parta z Kanady pravý opak. Absolutní preciznost a profesionalita. Aby také ne, hudba VOIVOD je rytmicky i harmonicky komplikovaná, prošpikována netradičními akordy i nezvyklými rytmickými změnami. Od muzikantů vyžaduje maximální soustředění. Když VOIVOD zahrají dobře, což byl i případ vizovického vystoupení, působí to strojovně přesně, ale přitom to vůbec není sterilní. Jejich hudba není hymnická, naopak vyžaduje, aby jí šel posluchač naproti. A když se tyto světy sejdou, je z toho excelentní zážitek. Tak jako ve Vizovicích.
Voivod
Opět odbíhám na malou stage, kde řádí DIVÁ BÁRA. A já, stejně jako u Roxoru, znovu koukám, jak intenzivně a festivalově mohou znít kapely, jejichž doménou bývají venkovské kulturáky. Skvělý zpěv a intenzivní kytary ve stylu Airbourne mají znovu za následek zaplněné celé prostranství.
MARKO HIETALA je jistě zajímavý muzikant, ale jelikož mě v noci čeká jízda 400 kilometrů zpátky a nejsem úplně jeho cílová skupina, rozhodl jsem se jeho set strávit v relax zóně, kam ke mně doléhaly tóny jeho kapely, která evidentně sází na výrazné etno prvky.
KISSIN DYNAMITE se na své současné tour loučí se svým frontmanem Hannesem Braunem, který se stáhne z koncertování. Jde o kapelu, která patří k těm, které se před lety chytly obnoveného zájmu o americký glam metal 80. let, kde registrujeme především švédskou stopu této retro vlny. KISSIN DYNAMITE se daří vzdávat tomuto žánru hold bez typické německé těžkopádnosti, i když tu evropská stopu z hudby podobných kapel prostě vymýtit nelze. Kapela je evidentně populární i u nás, protože prostranství už bylo zcela zaplněné, byť ne tak intenzivně jako na večerní program. Hudba těchto Němců je hodně hitová a nakažlivá, což ve Vizovicích ukázali. Bez koncertní aktivity Hannese to však budou mít v budoucnu těžké, neboť on je tím, kdo bere celou pozornost na sebe, udává energii a je přirozeným středem pozornosti, zatímco ostatní muzikanti se do popředí příliš nederou a ani typově nejsou prototypy rockových hvězd. Vizovické loučení bylo každopádně velkolepé a bylo vidět, že v tento čas jsou u nás KISSIN DYNAMITE už poměrně velkou kapelou, o čemž svědčí i schodišťová scéna, kterou si na pódiu postavili.
Kissin Dynamite
Opět krátké zatoulání na malou scénu, kde se svou kapelou hraje DANIEL KROB. Jak se blíží večer a na hlavní pódiu se chystají headlineři, je už u vedlejší scény trochu méně lidí než odpoledne. Jeho hravá sóla jsem si oblíbil už před dávnými lety, kdy hrál ve Feratu, a čas neubral jeho hře na zpěvnosti. Během mé přítomnosti se hrálo především z jeho alba z roku 2012, které mám doma.
Daniel Krob Band
Na hlavní stagi už se vše připravuje na projekt DIRKSCHNEIDER, což není nic jiného než skupina UDO s programem zaměřeným na staré Accept. Měl jsem obavy z toho, co uslyším, protože před lety v plzeňské Šeříkovce to bylo k uzoufání utahané. A ve mně navíc stále zůstává dojem ze strhujícího vystoupení Accept na letošním Metalfestu. Leč tentokrát bude vše jinak. Jako intro se ozývá „Haidi haido haida“ a kapela do toho jde naplno s „Fast As A Shark“. A vůbec celé vystoupení má velmi podobný koncept tomu, co předvedli Accept na Metalfestu. Podobný výběr playlistu, podobné sypání písní do lidí bez zbytečných řečí a průtahů… A tentokrát to odsýpá a rytmika dává skvělý základ Udovu stylu zpěvu s krátkými a údernými frázemi. Accept vidím jako extrémně precizní šlapající heavy metal, DIRKSCHNEIDER jsou trochu syrovější, ale s původním hlasem, který už sice určité známky věku pociťuje, ale i v 74 letech řeže jak cirkulárka. Mé ucho chvílemi zachycuje, že s neposlušnou strunou G na kytaře mívají potíže i profíci, ale to je spíše takový malý detail na pozadí toho, že všechno bylo v podání této kapely tak, jak to má být a jak to máme rádi.
Dirkschneider
Na malé scéně stíhám bubáky NAHUM, kteří přitáhli početné jádro příznivců svého velmi belzebubovského pojetí death metalu. Hvězdný nástup a pak už řežba plná inteznivních sypaček s hudbou pořádně od podlahy.
Nahum
A pak už přichází čas na HELLOWEEN, kteří kroutí už desátou sezónu v sedmičlenné sestavě. Co mělo být jednorázovým marketingovým tahem, změnilo se v dlouhodobé působení, které všem vyhovuje. Ve třech kytaristech mohou znít současně dvojhlasá sóla i pilový doprovod, excelentní technik Sascha Gerstner navíc ochotně převezme nejzběsilejší prstoklady. A zpěváci mohou díky skvělé spolupráci nechat vyniknout svou formu, protože Michael Kiske zpívá jako zamlada a Andy Derris zpívá excelentně jako nikdy předtím. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že střídání partů je pro zpívání velmi úlevné, ale oni dva všude, kde to jde (i tam, kde to původně není), zpívají dvojhlasy, a to je ještě jistí třetí do party Kai Hansen. Těžištěm koncertního setu jsou oba díly „Keeper Of The Seven Keys“, ale díky dvouhodinovým koncertům (i na festivalech) může kapela nabídnout průřez celou historií a je patrné, že i z dalšího období má kapela množství hitů, které v hlavách tuzemských posluchačů zakořenily stejně hluboko jako oba díly kultovního alba. Andy s Michaelem se dělí rovným dílem, podporují se ve skladbách, které nazpíval ten druhý, do toho vstupuje s hity z úplných počátků také Kai Hansen. Koncertní set je zřejmě totožný s loňským říjnovým koncertem v Praze. A jak vystoupení popsat? Naprostá dokonalost. Závěr už mě zastihuje na cestě k autu, neboť mě čeká 400 kilometrů, 3 hodiny spánku a hurá do práce, a je to poslech jako z cédéčka. HELLOWEEN k nám zavítají příští rok v červnu, tentokrát se vracejí po asi 20 letech do amfiteátru do Plzně, takže i tam se všichni mají na co těšit.
Helloween
Festival Masters Of Rock nasadil ve svém úvodním dni skutečně hvězdný lineup. Všem přeji skvělé zážitky i v dalších dnech a snad se tam někdy vrátím na trochu delší dobu.
