Článek
Prolog: Hledá se jednorožec. Vše začíná inzerátem. Text je psán plynulým korporátštino-bullshitem a hledá se v něm zhruba toto: „Juniorní specialista s dvacetiletou praxí, schopností ohýbat časoprostor a dovednostmi minimálně tří průměrných oddělení.“ Protože trpím nezdravým sebevědomím a mírným masochismem, posílám životopis. Následuje první zázrak: můj profil se zalíbil algoritmům! Ano, v dnešní době musíte nejprve svést umělou inteligenci; živí lidé přicházejí na řadu až v momentě, kdy robot uzná, že máte správný počet klíčových slov.
První dějství: Strážce brány (HR). Přichází pozvánka na první kolo s HR specialistkou. Rychle zjišťuji, že o samotné pozici neví o nic víc než já a mé profesi rozumí asi jako já kvantové fyzice. Mým úkolem je přesvědčit ji, že jsem ten vyvolený, který je hoden mluvit s někým, kdo už někdy viděl náplň mé práce.
Rozhovor připomíná generátor náhodných frází opsaných z prastaré učebnice personalistiky. Chvíli zvažuji, jestli mám hrát stejnou hru a začít chrlit pojmy jako „synergie“ a „proaktivní agilita“. Nakonec volím šokující taktiku: autenticitu. Nijak zvlášť jim ten korporátní sen nežeru a mluvím normálně. K mému obrovskému údivu to HR systém nezvládl zpracovat a propouští mě do dalšího levelu.
Druhé dějství: Festival klišé. Konečně sedím před relevantním člověkem. A hned na úvod dostávám pecku rovnou z roku 1998: „Povězte nám něco o sobě. A kde se vidíte za pět let?“
Připadám si, jako by se zasekla gramofonová deska na firemním večírku. Ale dobře, četla jsem všechny ty e-booky „Jak oslnit na pohovoru za 5 minut“, takže poslušně odříkávám správné odpovědi. S realitou to nemá nic společného, ale divadlo je divadlo. Úspěšně prodávám přesně tu iluzi, kterou si přišli koupit, a na oplátku si vyslechnu oslavnou ódu na to, jak je firma úžasná a jaké dechberoucí benefity (čti: stravenky a káva zdarma) nabízí.
Třetí dějství: Souboj šablon. Postupuji. Čeká mě test schopností. Zadání očividně vygenerovala umělá inteligence během kávové pauzy. Já jsem ale o krok napřed – můj výstup je totiž také opřený o AI šablony z internetu, do kterých jsem jen naroubovala své reálné zkušenosti. Je to fascinující souboj strojů, ve kterém my lidé děláme jen pošťáky. Následuje další kolo sebemrskačských otázek, kde musím svůj „produkt“ (sebe) ještě trochu přeleštit. Už mě to divadlo trochu zmáhá, ale chci vidět, jak hluboko tahle králičí nora vede.
Čtvrté dějství: Polibte prsten (Vyšší management). Čtvrté kolo. Potkávám se s polobohem z vyššího vedení. Pan Nejdůležitější mi dává jasně najevo, že on je slunce a já jen bezvýznamná planetka, která doufá, že se dostane do jeho orbitu.
Normálně bych se zvedla a šla domů zalévat kytky, ale můj vnitřní sociolog velí zůstat. Pohovor se totiž brilantně otáčí – už nejde o mě, ale o něj. Zběsile si hladí ego a vyjmenovává své úspěchy. Poslušně kývám a nasazuji výraz nekonečného obdivu. Zřejmě to zabralo. Je ze mě nadšený, protože jsem ho nechala mluvit o jeho nejoblíbenějším tématu: o něm samém.
Páté dějství: Odhalení a opona. Páté kolo. Po čtyřech měsících (!) se konečně bavíme jako lidé o detailech. A přichází pointa. Zjišťuji reálné platové podmínky a dozvídám se, že tím hlavním benefitem je „mladý, dynamický kolektiv“.
Při těch slovech mi běhá mráz po zádech. Jsem ve věku, kdy chci spíš „klidný a dobře placený kolektiv“, abych se mohla v klidu ukotvit, než mě definitivně odvezou na kariérní vrakoviště. Co tady vlastně dělám?
Epilog Práci jsem nakonec nedostala. A víte co? Je to ten nejlepší happy end, jaký si tahle absurdní fraška mohla přát. V téhle korporaci bych pracovat nechtěla ani za příplatek za ztrátu soudnosti. Byla to skvělá exkurze do světa, kde forma dávno sežrala obsah. A já jsem se definitivně utvrdila v tom, že pro tohle divadlo mi zkrátka chybí talent.
