Článek
Poslední dva roky se totiž v naší firmě odehrávala reality show, kterou bych pracovně nazvala: „Jak nechat jednoho toxického narcise rozložit několik týmů a ještě mu za to zatleskat.“
Představte si kolegu. Říkejme mu třeba „Pan Nejdůležitější“. Pan Nejdůležitější je přesvědčený, že slunce nevychází díky rotaci Země, ale proto, že on ráno píchl do docházkového systému. Neustále vám dává najevo, že vy jste jen takový bezvýznamný plankton, jehož jediným účelem je filtrovat vodu v jeho velkolepém korporátním akváriu.
Dva roky. Dva roky jsem se snažila tento problém eskalovat. A výsledek? Vedení nasadilo klapky na oči a ucpávky do uší. Možná si teď říkáte: „Proboha, proč takového člověka firma vůbec trpí?“ Odpověď je bolestně jednoduchá: Pan Nejdůležitější je totiž učebnicový had v obleku. Dělá sice ze života peklo všem ve svém okolí, ale má výsledky. A co je důležitější – umí ty výsledky s obrovskou pompou prodat vedení v úhledném PowerPointu. Zatímco my ostatní pracujeme, on buduje svůj kult osobnosti.
A tak jedinou vaší zbraní zůstává podpora ostatních normálních kolegů a vaše vlastní práce. Jenže míra eskalace stoupá. A když už situace hrozí výbuchem, vstoupí do hry naše spasitelské oddělení HR!
Jak řeší HR dlouhodobou toxickou šikanu? Zjistí, jestli je dotyčný psychopat? Ne. Nabídnou vám, abyste se všichni sešli v jedné místnosti, chytili se za ruce a společně si zazpívali Kumbaya!
Halo, HR? Proč nás, oběti, neustále stavíte do situace, ze které máme žaludeční vředy? Mám pocit, že někteří lidé z oddělení lidských zdrojů spí s knihou „100 a jedna teoretická poučka o firemní kultuře“ pod polštářem, ale realita běžného dne jim utíká rychleji než ranní káva. Zcela ignorují fakt, že konfrontovat manipulátora v uzavřené místnosti je jako snažit se domluvit hladovému tygrovi, aby se stal veganem.
Po dvou zamítnutých pozvánkách na tento „usmiřovací meeting“ jsem to vzdala. Na třetí pokus jsem klikla na „Accept“.
Několik dní předem jsem měla žaludek stažený tak, že by se na něm dalo hrát na banjo. Přesně jsem totiž věděla, co se stane. Pan Nejdůležitější se chopí kormidla, udělá z meetingu svou one-man show a já budu sloužit jen jako komparz.
A světe div se, scénář se naplnil do puntíku! Meeting probíhal jako casting na Oscara. Kolega nasadil masku zhrzeného dobráka, tvářil se, že vlastně žádný osobní problém neexistuje a on se jen celou dobu hrozně snaží posunout firmu kupředu. Dokonce přišel s klišé návrhy na „zlepšení našich procesů“.
Seděla jsem tam, sledovala, jak mu to HR baští i s navijákem, a měla jsem chuť začít třást s diváky a křičet: „Lidi, proberte se! Vždyť je to jen divadlo! Problém není v nastavení procesu; problém je, že tenhle člověk je toxickej odpad!“
Ale neřekla jsem to. V tu chvíli mi totiž došlo, že jsem tuhle bitvu prohrála. Jsem totiž špatná herečka. Neumím se nikomu vnucovat, neumím hrát tyhle korporátní šachy a upřímně – už ani nechci. Vím, že to, co dělám, dělám dobře a s čistým svědomím. A jestli to v téhle firmě nejsou schopni vidět přes záři jednoho pozlaceného ega, tak je čas jít o dům dál.
Nejsem první. Přede mnou tohle divadlo odmítlo sponzorovat svými nervy už nespočet kolegů, kteří postupně odcházeli do firem, kde se toxické chování neomlouvá „dobrými čísly“. Často si říkám: Opravdu jim tenhle jeden člověk stojí za to, že za sebou nechává spálenou zemi a rozbité týmy? Zřejmě ano. Tabulky se asi zatím zelenají.
Ale víte co? Karma je zdarma a maily nečte. Jednou si možná přijde i pro Pana Nejdůležitějšího. Já už u toho sice nebudu a neotevřu si k tomu popcorn, ale obrovským zadostiučiněním je pro mě to, že jsem konečně řekla DOST. Trvalo mi to sice pár let a stálo mě to pár tisíc odumřelých mozkových buněk, ale lepší pozdě než nikdy.
Už teď je mi upřímně líto té další oběti, kterou posadí na moji židli. Snad bude mít silnější žaludek. A já jdu konečně dýchat čerstvý vzduch mimo tohle akvárium.
Měli jste někdy podobnou zkušenost? Pokud ano, podělte se o to, jak to dopadlo u vás.
