Článek
Pokud ano, vítejte v klubu. Pokud ne, gratuluji k vaší včerejší promoci a prvnímu dni v práci.
Jak se rodí korporátní prázdnota
Anatomie takové schůzky je vlastně fascinující. Většinou ji organizuje člověk, který dostal nějaký vágní úkol od někoho ještě výše postaveného. Náš organizátor – říkejme mu třeba Manažer pro synergie a prokrastinaci – sám moc dobře neví, jak ten úkol uchopit. Jaký je tedy jeho přirozený obranný mechanismus? Zorganizuje schůzku! Tím totiž zabije dvě mouchy jednou ranou: získá alibi, že se „na problému proaktivně pracuje“, a bude mít co reportovat svému šéfovi.
A aby to vypadalo jako událost roku, pozve co nejvíc lidí. Pozvánka letí na oddělení marketingu, obchodu, IT, a pro jistotu i paní z recepce, protože „co kdybychom potřebovali širší perspektivu“. Sdílená neschopnost je totiž poloviční neschopnost.
Kalendářový Tetris a syndrom „Accept“
Vy už máte i tak kalendář narvaný k prasknutí. Nevíte, co dřív, a marně se snažíte vtěsnat skutečnou práci do těch vzácných desetiminutovek mezi schůzkami. Práce po večerech nebo o víkendech už pro vás není výjimkou, ale spíš životním stylem.
Ale i tak se ve vás probudí ten poslušný korporátní reflex a na novou pozvánku kliknete na „Přijmout“. Ucpete tím poslední kousek neobsazeného času (v tom lepším případě), nebo musíte přesunout jinou schůzku na jindy (v tom horším), čímž si svou vlastní práci sebevražedně odsunete na sobotní večer. Ale schůzka vypadá děsně důležitě, zablokována je celá hodina, takže se tam určitě budou řešit otázky firemního přežití, že?
Marně však v pozvánce hledáte agendu. Když ji tam organizátor zhruba patnáct minut před začátkem milostivě vloží, zjistíte, že je to jen shluk náhodně vygenerovaných cizích slov. Po rychlé konzultaci se slovníkem korporátního ptydepe zjistíte definici oněch zkratek, ale stále nemáte ponětí, o čem to vlastně bude. Nezbývá než doufat, že se vám rozsvítí v úvodu. Spoiler alert: nerozsvítí.
Společenstvo prázdných pohledů
V den D (a hodinu H) se připojíte na call nebo vejdete do zasedačky. Začnete nenápadně mapovat ostatní účastníky. Oči upřené do prázdna, mírně pootevřená ústa a aura tichého zoufalství vám dodají kapku naděje – sláva, nejste jediní, kdo netuší, proč tu sedí! S úlevou se usadíte a čekáte na zázrak.
Místo zázraku ale přichází šéfův stand-up. Ten začne klasickou disciplínou: předváděním se a chválením výsledků svých oblíbenců. To, že čísla, která sebevědomě čte z PowerPointu, říkají úplný opak a dotyční oddělení spíš potápějí, nikoho netrápí. Šéf totiž nevidí do zákulisí. Nebo spíš nechce. Vidí jen to, co se mu hodí do excelové tabulky a do jeho vlastních KPI.
Následuje pasivně-agresivní poukazování na ty, kteří sice reálně dřou a drží firmu nad vodou, ale nemají potřebu se každý den plácat po ramenou na LinkedInu. Posloucháte nekonečnou smyčku nesmyslů plnou slov jako „agilní přístup“, „synergie“, „out-of-the-box myšlení“ a „alignment“. Jsou to slova, která nedávají žádný smysl, ale pokud je nepoužijete alespoň třikrát do týdne, vaše korporátní přežití je v ohrožení. Zahrajete si v duchu Bullshit Bingo a čekáte na vysvobození.
Katarze, která nepřišla
Schůzka končí. Hodina vašeho života, kterou vám už nikdo nevrátí, se rozplynula v éteru. Ptáte se sami sebe, co se vlastně vyřešilo. Odpověď čtete ve tvářích svých kolegů, kteří se zvedají ze židlí s výrazem lidí propuštěných z rukojmí.
Nejste sami, kdo má ten palčivý pocit. Ano, tenhle meeting mohl být e-mail. A co víc – mohl to být e-mail o třech větách, který byste beztak s klidným svědomím smazali a hodili do koše, protože byste se z něj nedozvěděli absolutně nic nového.
Takže, zítra ve stejný čas na další strategické synchronizaci?
Když má ego vlastní oběžnou dráhu
Ano, přesně takhle může vypadat každodenní realita života v moderním korporátu. Zvlášť v případě, kdy otěže drží pevně v rukou lidé, jejichž ego má vlastní oběžnou dráhu, ale jejichž reálné zkušenosti a manažerské schopnosti by se s přehledem vešly na zadní stranu poštovní známky.
Tito „lídři“ často kompenzují svůj nedostatek vize a kompetence tím, že vytvářejí dokonalou iluzi neustálé aktivity. Protože když nevíte, jak firmu posunout vpřed, nejlepší obranou je začít mikromanažovat všechno kolem sebe a zahltit lidi procesy, které nedávají smysl. Vzniká tak absurdní prostředí, kde se mnohem více cení schopnost mluvit dlouho, nahlas a o ničem, než schopnost zasednout, něco skutečně odpracovat a vyřešit problém.
Výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Skutečně schopní dříči, kteří firmu reálně táhnou, nakonec buď vyhoří pod tíhou nesmyslné administrativy, nebo odejdou někam, kde se nekonečné schůzky nepovažují za vrchol firemní kultury. Zato jedinci s ostrými lokty a encyklopedií prázdných frází v hlavě dál nerušeně stoupají po kariérním žebříčku vzhůru, aby mohli organizovat ještě více schůzek, na kterých se opět nic nevyřeší. Vítejte v korporátním snu!
