Článek
Vyrazit někam bez firemního notebooku? Kacířství! Vždyť co kdybych přišla o tu nesmírnou radost z promazávání doručené pošty? Hlavním motorem mé „pracovní dovolené“ byla totiž čistá, nefalšovaná hrůza z toho, co mě v inboxu čeká po návratu.
Druhým důvodem byl můj hluboce zakořeněný komplex superhrdiny. Žila jsem v bludu, že jakmile překročím hranice okresu, firma okamžitě vzplane, servery spadnou a moji kolegové začnou zmateně pobíhat po chodbách, protože jim nebude mít kdo odepsat: „OK, díky za info.“
Byla Jsem tak loajální, že jsem se pravidelně připojovala k meetingům z plážového lehátka. S drinkem s paraplíčkem v jedné ruce a s telefonem v druhé jsem vážně pokyvovala hlavou nad kvartálními výsledky, zatímco jsem se modlila, aby si šéf nevšiml, že ten šum v pozadí není špatný mikrofon, ale křičící racek. A nejhorší na tom všem? Mně to tehdy ani nevadilo. Milovala jsem svou práci, svůj tým a svou firmu tak moc, že mi z toho teď, když to píšu, naskakuje husí kůže velká jak tenisáky.
Když tělo řekne: „A dost, jdeme spát“
Jak jsem ale (naštěstí) stárla, začalo mi docházet, že hrát si na firemního mučedníka není úplně dlouhodobě udržitelná strategie. Moje loajalita nezmizela, ale musela jsem začít chránit své duševní zdraví. Život je zkrátka moc krátký na to, abyste ho celý strávili v Excelu.
Byla jsem pod takovým tlakem – neustále v pozoru, neustále dostupná, neustále toužící po dokonalosti –, že mě to nakonec dohnalo. A hádejte co? Nebyl to můj mozek, kdo zavelel k ústupu. Tělo prostě jednoho dne vyhlásilo generální stávku. Fyzicky mi znemožnilo stresovat se prací ve volném čase a donutilo mou mysl, aby se konečně soustředila i na něco jiného než na deadline v 17:00.
A víte, jaké bylo to největší, naprosto šokující odhalení? Když jsem konečně vypnula, moje pracovní výkonnost se zlepšila. Ukázalo se, že když nejste uzlíček nervů s tikem v oku, děláte lepší rozhodnutí. Kdo by to byl řekl, že trocha odstupu zabrání tomu, abyste v práci vyhořeli na troud!
Fantomové vibrace a krutá rána pro mé korporátní ego
Přiznávám, že první pokusy o skutečnou dovolenou bez technologií připomínaly spíš drsnou odvykací kúru. První tři dny na pláži jsem trpěla syndromem fantomových vibrací – neustále jsem si sahala do kabelky, jestli mi nevolá šéf, i když jsem na sobě měla jen plavky bez kapes a kabelka byla na hotelu. Ruka mi automaticky vystřelovala k prázdnému stolu, s nutkavou potřebou „jen rychle zkontrolovat Slack“. Ale víte, co bylo ze všeho úplně nejhorší? Ta drtivá rána pro mé ego, když jsem zjistila, že firma beze mě… prostě funguje. Nezkrachovala. Nikdo nezačal z paniky zakládat ohně v zasedačce. Zjistila jsem, že nejsem bájný Atlas, který na svých bedrech drží celou korporátní klenbu, a že když na e-mail neodpovím do pěti minut, kolega Karel ten problém buď vyřeší sám, nebo se na něj prostě zapomene – což se ukázalo jako překvapivě efektivní řešení většiny firemních „krizí“.
Óda na Gen Z (a trochu závisti)
Když se dnes podívám na novou generaci, nezbývá mi než smeknout. Ti mladí to nějakým zázrakem pochopili, aniž by museli čekat na krizi středního věku. Nastoupí do první práce, v 17:01 zaklapnou notebook, nastaví status „Nedostupný“ a jdou s čistou hlavou na avokádový toust.
Mají můj potlesk. Jejich přístup k rovnováze mezi prací a životem je mnohem zdravější než ten náš. My jsme totiž vyrostli v době, kdy se vyčerpání bralo jako medaile za zásluhy. Pointa je, že se od nich musíme učit. Musíme si dovolit dát pauzu, abychom mohli být produktivní, když na pauze zrovna nejsme.
Škoda, že mi trvalo tak zatraceně dlouho, než jsem na to přišla. Ale jak se říká: „Lepší pozdě než nikdy.“
A tak teď sedím tady. Žádný notebook, žádné pípání notifikací z Teamsů. Jen poslouchám šumění moře, užívám si krásu kolem sebe a cítím, jak mě objímá neuvěřitelný klid. Došlo mi, jak moc miluju svůj život a jak jsem vděčná za všechno, co mám.
(A teď mě omluvte, jdu si tenhle článek nahrát na blog. Ale přísahám, že pracovní e-mail u toho neotevřu!)
